Článek
Pluk s tradicí starší než české národní obrození
Historie 28. pěšího pluku sahala až do roku 1698. Patřil tak mezi nejstarší útvary habsburské armády.
Během své existence bojoval proti Osmanům, účastnil se napoleonských válek, potlačoval revoluce roku 1848 a prošel téměř všemi velkými konflikty habsburské monarchie.
Před první světovou válkou měl pluk své hlavní doplňovací obvody v Praze, Třeboni a Českých Budějovicích.
V roce 1914 tvořili jeho mužstvo přibližně z 95 až 98 procent Češi. Právě proto byl často označován jako „pražský pluk“. Jeho poznávacím znamením byly trávově zelené výložky a bílé knoflíky.
Válka začíná
Když v létě 1914 vypukla první světová válka, nastoupil pluk do bojů jako součást rakousko-uherské armády. Mnozí vojáci odcházeli na frontu bez velkého nadšení.
Dochovaly se vzpomínky, podle nichž pražští vojáci při odjezdu zpívali: „Jdeme na Rusi, nevíme proč.“ Přesto drtivá většina mužů nastoupila službu stejně jako miliony dalších obyvatel monarchie.
Krvavá Halič
První bojové nasazení přišlo na východní frontě v Haliči. Pluk bojoval proti ruské armádě v jedněch z nejtvrdších střetů prvních měsíců války. Ztráty byly obrovské. Mladí důstojníci i řadoví vojáci umírali po stovkách.
Mezi příslušníky pluku tehdy sloužil například budoucí protektorátní premiér a odbojář Alois Eliáš, který padl do ruského zajetí už během bojů roku 1915.
Limanowa: peklo ve sněhu
Jedním z nejkrvavějších okamžiků celé historie pluku byla bitva u Limanowé v prosinci 1914. Rakousko-Uhersko tehdy zastavovalo ruský postup směrem ke Karpatům a Uhrám.
Boje probíhaly v hlubokém sněhu, mrazech a horském terénu. 28.pluk zde utrpěl katastrofální ztráty.
Z původních téměř tří tisíc mužů zůstalo po bojích na frontě pouze několik stovek bojeschopných vojáků. Některé zdroje uvádějí, že pluk měl po bitvě pouze 15 důstojníků a 193 vojáků. Přesto patřil mezi jednotky, které pomohly zastavit ruský průlom.
„Zrada“ 28. pluku
Právě zde začíná nejkontroverznější kapitola jeho historie. Na jaře 1915 bojoval pluk v Karpatech proti Rusům.
Po těžkých ztrátách, vyčerpání a opakovaných útocích se část jednotky dostala do ruského zajetí. Rakousko-uherské velení následně obvinilo pluk z hromadné kapitulace a zrady.
Rakousko-uherská polní telefonní jednotka v kráteru na východní frontě
Císařský rozkaz dokonce nařídil rozpuštění pluku. Jeho prapor byl slavnostně odvezen do Vídně jako symbol hanby. Jenže moderní historici dnes upozorňují, že realita byla mnohem složitější.
Pluk bojoval v extrémních podmínkách, utrpěl obrovské ztráty a mnohé tehdejší zprávy byly ovlivněny propagandou. Řada badatelů dnes zpochybňuje představu, že by šlo o vědomou kolektivní zradu celého pluku.
Návrat z „ostudy“
Zajímavé je, že příběh pluku zde neskončil. Rakousko-uherské velení jej později znovu obnovilo.
Nové prapory byly doplněny českými vojáky a jednotka pokračovala ve válce dál. To samo ukazuje, že ani samotné velení nakonec nevnímalo příběh pluku tak jednoznačně, jak tvrdila válečná propaganda.
Na italské frontě
Po obnovení byl 28. pěší pluk přesunut na italskou frontu. Právě zde strávil většinu zbývající války.
Bojoval během krvavých bitev na řece Soči (Isonzo), kde se rakousko-uherská armáda snažila zastavit opakované italské útoky. Podmínky byly děsivé. Vojáci bojovali v horách, na skalách i v tunelech vytesaných do alpských svahů.
Nedostatek vody, dělostřelecké ostřelování a laviny často zabíjely stejně spolehlivě jako nepřítel. Během bojů roku 1917 utrpěl pluk opět těžké ztráty. Při jednom z protiútoků přišel o dvě třetiny mužstva.
Konec monarchie
V roce 1918 už bylo Rakousko-Uhersko vyčerpané. Armádu ničil hlad, nedostatek materiálu i únava z války. Stejně jako mnoho dalších jednotek se i 28. pěší pluk postupně rozpadal spolu s celou monarchií.
Po vzniku Československa v říjnu 1918 jeho historie skončila. Mnozí bývalí příslušníci pluku následně vstoupili do československé armády. Jiní se vrátili domů jako veteráni války, která změnila Evropu.
Češi mezi dvěma příběhy
Po roce 1918 se nový československý stát soustředil hlavně na odkaz legií. Příběhy Čechů bojujících v rakousko-uherské armádě zůstávaly dlouho v pozadí. Právě 28. pěší pluk se stal symbolem tohoto rozporu. Pro některé představoval důkaz českého odporu vůči monarchii.
Pro jiné byl příkladem toho, že čeští vojáci dokázali bojovat tvrdě a disciplinovaně i v uniformě Rakouska-Uherska. Moderní historici dnes většinou odmítají jednoduché černobílé pohledy.
Čeští vojáci totiž nebyli ani masově neloajální zrádci, ani bezvýhradně oddaní monarchisté. Byli především lidmi, kteří se ocitli uprostřed největší války, jakou tehdejší svět poznal.
Zajímavosti
28.pěší pluk tvořili před válkou z více než 95 procent Češi. Jeho historie inspirovala i některé motivy v Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
Po údajném „selhání“ roku 1915 byl pluk rozpuštěn, ale ještě během války znovu obnoven. Patří dodnes mezi nejslavnější české pluky první světové války.
Odkaz pražského pluku
Příběh 28. pěšího pluku ukazuje, jak složitá byla česká zkušenost první světové války. Ne všichni Češi bojovali v legiích. Statisíce z nich sloužily v armádě monarchie a procházely stejným peklem jako ostatní vojáci Evropy.
Pražský 28. pluk byl jedním z nejslavnějších symbolů této generace. Generace, která odešla do války jako poddaní císaře pána a vrátila se do úplně jiného světa.
Zdroje a literatura
- Vojenský historický ústav Praha – 28. pěší pluk a jeho prapor
- Ministerstvo obrany ČR – historie 28. pěšího pluku
- Alois Eliáš – životopis a služba u 28. pluku
- Europeana – Češi a Slováci v první světové válce
- Studie o „zradě“ 28. pěšího pluku (Academia.edu)
- Austro-Hungarian Army – Infanterieregiment Nr. 28
- Encyklopedie první světové války – rakousko-uherské pluky a boje v Haliči
- Richard Lein – Pflichterfüllung oder Hochverrat? Die tschechischen Soldaten Österreich-Ungarns im Ersten Weltkrieg
- Jiří Fidler – Češi ve Velké válce 1914–1918
- Ivan Šedivý – Češi, české země a Velká válka 1914–1918
- Martin Gilbert – The First World War
