Žalář národů, nebo poslední hráz před etnickými válkami? Rakousko-Uhersko dodnes rozděluje

„Žalář národů“ - obraz, který přežil dodnes

Rakousko-Uhersko je v českém prostředí často vykreslováno velmi jednoduše. Jako zastaralá mnohonárodnostní říše, která brzdila národní svobodu a utlačovala své národy.

Po roce 1918 nový československý stát budoval vlastní identitu právě na představě, že Češi se konečně osvobodili z „habsburského žaláře národů“.

Tenhle obraz přežil desetiletí. Jenže moderní historici dnes upozorňují, že realita byla mnohem složitější.

A někteří dokonce kladou nepříjemnou otázku: Co když monarchie nebyla jen vězením národů, ale zároveň strukturou, která bránila tomu, aby se střední Evropa proměnila v bojiště etnických válek?

Říše, kde vedle sebe žily desítky národů

Rakousko-Uhersko bylo obrovským mnohonárodnostním státem.

Vedle sebe zde žili:

a mnoho dalších národů.

To všechno v jediné říši pod vládou Františka Josefa I.. Samozřejmě existovaly konflikty. Češi se přeli s Němci o jazyk a politický vliv. Maďaři dominovali jiným národům v uherské části monarchie. Na Balkáně rostlo napětí mezi Srby a Chorvaty. V haličských oblastech sílilo soupeření mezi Poláky a Ukrajinci.

Jenže přes všechny problémy většina těchto sporů zůstávala politická, ne masově vyhlazovací. A právě to je důležité.

Monarchie se snažila národy udržet pohromadě

Habsburská monarchie totiž fungovala na jiném principu než moderní nacionalistické státy.

Jejím cílem nebylo vytvořit jeden národ. Naopak. Vídeň se často snažila balancovat jednotlivé národy proti sobě tak, aby žádný úplně nezískal převahu. Někdy to vedlo k chaosu a byrokracii.

Jindy ale právě tento systém bránil úplnému rozpadu vztahů mezi národy. Armáda například fungovala jako jedna z mála institucí, kde vedle sebe sloužili Češi, Němci, Chorvati i Poláci.

Důstojníci často mluvili několika jazyky a říše byla zvyklá fungovat jako mnohonárodnostní celek. Moderním nacionalistům to připadalo slabé a nepraktické. Jenže alternativa mohla být mnohem horší.

Co přišlo po roce 1918?

Když se monarchie po první světové válce rozpadla, mnoho lidí slavilo „svobodu národů“.

Jenže zároveň zmizela struktura, která desítky let držela střední Evropu pohromadě. A nacionalismus začal rychle sílit. Ve 20. století pak Evropa zažila konflikty, které by si lidé za vlády Františka Josefa možná ani neuměli představit.

Češi a Němci, kteří po generace žili vedle sebe, se během druhé světové války dostali do brutálního konfliktu.

Po záboru pohraničí v roce 1938 začaly tisíce Čechů ze Sudet utíkat do vnitrozemí. Přicházeli o domovy, práci i majetek a mnozí odcházeli prakticky jen s tím, co unesli. Ti, kteří zůstali, často zažívali tvrdý tlak nacistických úřadů, perzekuce i ponižování. Pro část českého obyvatelstva se život v pohraničí změnil v skutečné peklo.

Po válce následoval odsun sudetských Němců, násilí a etnické čistky.

V Haliči došlo během druhé světové války k masakrům mezi Poláky a Ukrajinci.

Na Balkáně se soupeření mezi Srby a Chorvaty změnilo ve krvavé války a genocidní násilí. Nejprve za druhé světové války a později znovu při rozpadu Jugoslávie v 90. letech.

Právě proto někteří historici tvrdí, že Rakousko-Uhersko nebylo jen zastaralou říší. Mohlo být také poslední hrází proti explozivnímu nacionalismu střední Evropy.

Nebyla to idylická říše

To samozřejmě neznamená, že monarchie byla ideálním státem.

Národnostní konflikty existovaly neustále. Mnoho národů se cítilo politicky znevýhodněných. Češi například dlouhodobě požadovali větší autonomii a rovnoprávnost s Rakouskem i Uherskem.

V některých částech monarchie probíhala tvrdá maďarizace nebo germanizace. A právě neschopnost reformovat stát byla jedním z důvodů, proč monarchie nakonec nepřežila první světovou válku.

Jenže otázka zní jinak: Byl rozpad monarchie skutečně začátkem svobody nebo také začátkem mnohem nebezpečnější éry nacionalismu?

Co vlastně vytvořil Masaryk?

Právě tady začíná jedna z nejzajímavějších historických debat. Tomáš Garrigue Masaryk a další zakladatelé Československa chtěli vytvořit moderní stát Čechů a Slováků.

Jenže realita střední Evropy byla mnohem složitější. Když v roce 1918 vzniklo Československo, nežili v něm jen Češi a Slováci.

Nový stát zahrnoval také:

A právě zde vzniká velký paradox českých dějin.

Československo kritizovalo Rakousko-Uhersko jako „žalář národů“, ale samo se okamžitě stalo mnohonárodnostním státem.

V podstatě menší verzí monarchie.

Masaryk chtěl národní stát. Jenže národy byly promíchané

Masaryk i Edvard Beneš dobře věděli, že čistě český národní stát prakticky vytvořit nejde. Historické hranice českých zemí totiž zahrnovaly obrovské německé obyvatelstvo v pohraničí.

A bez těchto oblastí by nový stát přišel o průmysl, pevnosti i ekonomickou sílu. Proto vznikla myšlenka „československého národa“.

Češi a Slováci měli být oficiálně prezentováni jako jeden národ, aby stát působil většinově slovanský a nebyl vnímán jako země s obrovskou německou menšinou. Jenže Němci, Maďaři nebo část Rusínů se s novým státem často neidentifikovali.

A podobně jako za monarchie začaly znovu národnostní konflikty.

Monarchie nebyla idylická. Ale většinu konfliktů držela pod kontrolou

To samozřejmě neznamená, že bylo Rakousko-Uhersko spravedlivým rájem národů. Některé části monarchie byly vůči menšinám velmi tvrdé.

Především maďarská část říše prováděla silnou maďarizaci. V Uhersku byli Slováci, Rumuni nebo Srbové často pod tlakem maďarských úřadů, které se snažily prosazovat maďarský jazyk, kulturu i identitu.

Některé menšinové školy byly zavírány, úředníci museli používat maďarštinu a část politických elit otevřeně tvrdila, že menší národy mají být postupně „pomaďarštěny“.

Podobné národnostní tlaky existovaly i v jiných částech monarchie. Jenže právě tady je důležitý jeden rozdíl oproti tomu, co přišlo později. Přes všechny konflikty a diskriminaci většina sporů zůstávala politická, jazyková nebo administrativní, ne genocidní.

Dědictví, o kterém se dodnes vedou spory

Dodnes se historici přou, jak Rakousko-Uhersko vlastně hodnotit.Jedni ho vidí jako nefunkční mnohonárodnostní říši odsouzenou k rozpadu.

Druzí upozorňují, že právě tato říše dokázala po dlouhou dobu udržovat relativní stabilitu ve velmi složitém regionu Evropy. Možná je pravda někde mezi. Rakousko-Uhersko nebylo ani romantickou idylou, ani čistým „žalářem národů“.

Historik Pieter Judson upozorňuje, že obraz Rakouska-Uherska jako „žaláře národů“ vznikal z velké části až v nacionalistických interpretacích po roce 1918.Byl to komplikovaný stát, který se snažil držet pohromadě desítky národů v době, kdy Evropu stále více ovládal agresivní nacionalismus.

A dějiny po roce 1918 ukázaly, jak nebezpečný tenhle nacionalismus dokázal být.

Zdroje a literatura

Pieter Judson — moderní reinterpretace monarchie

Mark Cornwall – The Last Years of Austria-Hungary

University of Exeter Press, 2002

ISBN: 978-0859895637

Wikipedie: Austria-Hungary, Nationalism in Europe, Galicia, Yugoslav Wars