Zapomenutá kapitola války. U Mariupolu bojovali i Slováci, měsíce drželi frontu na Azovském moři

Po zahájení operace Barbarossa 22. června 1941 se Slovenská republika připojila k tažení proti Sovětskému svazu jako spojenec nacistického Německa. Na východní frontu vyslala přibližně 45 000 vojáků sdružených do Slovenské polní armády. Nejvýznamnější bojovou jednotkou byla Rychlá brigáda, později reorganizovaná na Rychlou divizi, které velel plukovník Augustín Malár, jeden z nejzkušenějších slovenských důstojníků.

Po bojích u Lypovce, Umaně a následném postupu přes jižní Ukrajinu dorazily slovenské jednotky na podzim roku 1941 do oblasti Azovského moře. Mariupol, tehdy nesoucí název Ždanov, už byl po bojích obsazen německou 1. tankovou armádou generála Ewalda von Kleista. Slováci proto neútočili na samotné město, ale převzali část obranného úseku v jeho okolí.

Strážci Miuské fronty

Nejdůležitějším úkolem Slováků bylo držení obranné linie na řece Mius. Takzvaná Miuská fronta patřila mezi nejdůležitější německé obranné systémy na jihu Sovětského svazu. Tvořila přirozenou překážku mezi Donbasem a pobřežím Azovského moře a chránila přístup ke Kavkazu.

V prostoru mezi Mariupolem, Taganrogem a řekou Mius držela Rychlá divize úsek dlouhý několik desítek kilometrů. V různých obdobích zde působilo přibližně 8 000 až 10 000 slovenských vojáků, podporovaných lehkým dělostřelectvem, ženijními jednotkami a tankovou rotou vybavenou lehkými tanky LT vz. 35.

Jejich každodenní služba rozhodně nebyla klidná. Sovětské jednotky podnikaly průzkumné útoky, ostřelovaly slovenské pozice dělostřelectvem a pravidelně útočilo také sovětské letectvo. Slováci budovali zákopy, betonová palebná postavení, protitankové překážky i minová pole. Fronta se sice téměř nepohybovala, ale téměř každý den si vyžádala nové mrtvé a raněné.

Válka s bahnem i mrazem

Vedle Rudé armády bojovali Slováci také s přírodou. Oblast kolem Azovského moře byla pro vojáky zcela odlišná od středoevropských podmínek. V zimě zde panovaly silné mrazy a ledový vítr, zatímco na jaře přišla nechvalně známá rasputica. Bahno často znemožňovalo pohyb vozidel i zásobování.

Vojáci trávili týdny v provizorních zemljankách a zákopech. Nedostatek náhradních dílů, zimního vybavení i pohonných hmot komplikoval provoz celé divize. Přesto slovenské jednotky dokázaly svůj úsek fronty udržet.

Směr Kavkaz

Na jaře 1942 začalo německé velení připravovat operaci Blau – velkou letní ofenzivu, jejímž cílem bylo obsazení kavkazských ropných polí v Majkopu, Grozném a Baku.

Rychlá divize byla zařazena do uskupení Skupiny armád Jih polního maršála Fedora von Bocka, později pod velením Wilhelma Lista. V červenci 1942 opustili Slováci prostor Mariupolu a postupovali přes Donbas k řece Don. Odtud pokračovali až na severní Kavkaz, kde dosáhli největšího postupu slovenské armády během celé druhé světové války.

Rostoucí únava

Dlouhé měsíce na frontě se však začaly podepisovat na morálce vojáků. Ztráty sice nebyly tak vysoké jako u některých německých divizí, přesto během bojů na jižním úseku fronty padly stovky slovenských vojáků a další stovky byly zraněny.

S prodlužující se válkou přibývalo dezercí i případů přechodu na sovětskou stranu. Po katastrofě německé 6. armády u Stalingradu bylo stále jasnější, že válka se vyvíjí jinak, než velení původně očekávalo.

Rychlá divize později bojovala také u Melitopolu, kde v roce 1943 utrpěla těžké ztráty. Její bojová hodnota výrazně poklesla a v roce 1944 byly zbývající slovenské jednotky Němci odzbrojeny a převedeny převážně k týlovým úkolům.

Zapomenuté působení u Mariupolu

Oblast Mariupolu dnes většina lidí spojuje především s válkou na Ukrajině po roce 2022. Jen málokdo si však uvědomuje, že už o více než osmdesát let dříve zde sloužily tisíce slovenských vojáků bojujících po boku Wehrmachtu.

Nešlo o slavnou rozhodující bitvu, ale o dlouhé měsíce každodenních bojů na jedné z nejdůležitějších obranných linií jižní části východní fronty. Právě zde Slováci chránili německé pozice na Miusu a připravovali se na ofenzivu, která je později zavedla až ke Kavkazu.

Působení slovenské armády u Mariupolu tak představuje jednu z nejméně známých kapitol její historie během druhé světové války. Ve stínu Stalingradu, Kurska nebo Rostova téměř zapadlo, přesto právě zde strávily tisíce slovenských vojáků dlouhé měsíce války daleko od domova a poznaly, jak vyčerpávající dokáže být boj na východní frontě.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura