Fyzika VI. Hledání příčin teorie relativity vede ke Zdroji pulsů

Lidský život plyne ve smyslových zážitcích. Pak vytvoření mechanického modelu je našemu poznání prospěšné. Je samozřejmě smyslům přístupný a v souladu s matematickými výsledky.

Model pomůže ke zkoumání podstat speciální teorie relativity, kterou je  také základní rovnice – Lorentzova transformace. Tedy aplikovaná Pythagorova věta. Ta, dle rychlosti pohybu, rozděluje přírůstky času a délky. Transformaci sestavil Holanďan A. H. Lorentz (1853 - 1928). Před ním Fitzgerald, k poznání přispěl i Poincaré.

Ve své práci, k teorii relativity, dbám těchto modelů. Ačkoliv již dávno fyzika metodu modelů opustila, zde mne vede k novým pohledům. Zkouším využívat modely k posouzení, zhodnocení i k pokusu o rozvinutí či spíš převinutí speciální teorie relativity. Mám za to, že platí:

~ Vesmír je mechanickým modelem sám sobě. ~

Někteří lidé, věřící v nadřazenou bytost a nebo naopak přesvědčení o hmotě jako základu všeho, předpokládají nepochopitelnost Vesmíru. Anonymní diskutující se kdysi vyjádřil:

„Bůh si to všechno pojistil, kdybychom chtěli ´nahlédnout za oponu´ a zneužít to. Jinak řečeno, máte pravdu, že svět je poznatelný, ale jen zcela omezeně, dodávám já.“

Na rozdíl od anonymního věřícího předpokládám - obávám se, že v prvé řadě věda sama přijímá omezení: žádný Stvořitel. Zajisté lidé, uživatelé světa, nemohou toto své působiště prohlédnout do posledního šroubku. Tak jako člověk, bez rentgenu a jiných přístrojů, by neprozkoumal organismus člověka vevnitř. Podobně pro plné vyzkoumání Vesmíru by musel být takový bájný badatel mimo něho, předpokládám.

Navíc, způsoby hledání konstrukce světa nejsou jen ve shodě s našimi představami, získávanými pobytem ve hmotě. Podle mě je úžasné, do jaké hloubky duševní problematiky Vesmíru pronikl Květoslav Minařík, duchovní kapacita, nevzdělaný pekař.

Například nenacházím, že by věda nastolovala hledání příčiny - proč se časoprostor stále rozvíjí, roste. Kdy vodorovná polopřímka Minkowského diagramu časoprostoru bez ustání stoupá po časové ose.

Zatímco stoupání polopřímky Minkowského je způsobeno časem, což je srozumitelné a nepobízí k hledání, souměrný graf jinak. Dovoluje a vyžaduje bádat, která veličina je asi příčinou rovnoměrného zvětšování kružnice. Tato neznámá má stejný vztah k času jako k prostoru, takže půjde o jinou veličinu, než jsou tyto dvě.

Na hmotné objekty působí nějaká neznámá veličina, jež propojuje velikost času a pohybu. Znovu - prostor s časem jsou v časoprostoru ovládány tak, aby při pohybu čas zpomaloval.

V průběhu 20. století se dospělí lidé s tímto názorem seznamovali a těžce přemýšleli – při naší závislosti na hmotě – jak si něco takového představit? Přece budíky tikají svou rychlostí stále dál, co je to za nehoráznost – zpomalený čas?

Přidám trochu úplné spekulace, bouření: Primitivní společnosti se mají rychle vyvíjet, kdežto ty pokročilé už jsou nějakým způsobem ve vysoké rychlosti pohybu a už další urychlený vývoj, tedy rychle jdoucí čas, nepotřebují. Podobně, jako známe rychlý vývoj dítěte oproti zpomalení změn u dospělého. Poznámka: „vyvinutými společnostmi“ neuvažuji tu naši, pozemskou.

Obrázek s kyvadlovými hodinami má na svislé ose objekt, jenž se nikam nepřesunuje. Tyto hodiny ukazují, že čas postupuje rychleji než na hodinách, umístěných nízko na obvodě kružnice - na palubě kosmického korábu v podsvětelné rychlosti. Na vodorovné ose hodiny nakreslené nejsou; ukazovaly by neměnnou hodnotu času letících fotonů.

K obrázku patří jeden zádrhel, z hlediska fyziky. Na svislé ose jsou výhradně předměty bez pohybu. Jejich čas postupuje nejrychleji. Jenže tamní čas nemůžou žádné hodiny naměřit. Hodiny, založené kterýmkoliv principem, mají vnitřní pohyb. V atomových hodinách sice pohyblivé díly neuvidíme, přesto i ony nutně obsahují kmitající kousky hmoty. Pak umísťovat hodiny na svislou osu souměrného grafu - to není výstižné.

Ať obyčejné hodiny obsahuje jedoucí vlak; jejich údaje měří rychlý čas. Jsou nakreslené poblíž svislé osy. Napočítají celkem 3 sekundy. Kdežto hodiny, patřící na osy, by ukazovaly stále nulu.

Sleduji logickou obhajitelnost souvislostí časoprostoru, a to sledováním mechanického pohybu. Poznatky STR vyžadují, aby hodiny na svislé a vodorovné ose stály. Pak hodinami na svislé ose čas nenaměříme. Přitom jiné hodiny, blížící se svislé ose, jsou oprávněny jít stále rychleji.

Děje, poblíž vodorovné délkové osy, se odehrávají velmi pomalu, přibližováním ke svislé ose časové se děje zrychlují. Pak najednou „štronzo“ – hodiny musí stát, jsou na svislé ose.

Je podivné, že nemožnost měření času platí objektům na obou osách. Na vodorovné ose - světlu, vždyť má zastavený čas. A stejně tak na svislé ose časové k pohybům nedochází, už z podstaty časoprostoru. Z jednoho pohledu je vše v pořádku; výpočetní vztahy platí. My však čas měříme hodinami, takže přístupem mechanického modelu vnímám jistý rozpor. Zkusím ho využít v dalším posuzování, jakým způsobem by mohl časoprostor zajišťovat Lorentzův přepočet času a prostoru.

Rozpor netuším přímo v poznatcích speciální teorie relativity, nýbrž v chybějící definici času. A naopak, tento rozpor časoměrných zařízení může směřovat i k upřesnění názoru na čas. Ke zlepšení jeho fyzikálního popisu.

Dokud newtonovský čas probíhal nezávisle, pak šlo o pouhé střídání dějů. Kdežto souvislost s rychlostí pohybu, prokázaná ve 20. století, ta času přiděluje určitou vlastnost. Ukázalo se, že čas není rovnoměrným vrstvením hmotných událostí.

Základy světa hledám v přiblížení principu současných počítačů. Nějak to přece Stvořitelská civilizace musela udělat, aby Vesmír fungoval podle matematických zákonů, jež se tolik moc líbily Einsteinovi. Přece nebudeme věřit na zázraky.

Perspektivní prostor zrakového a sluchového smyslu vystihnu, umocním-li souřadnice Euklidova prostoru na druhou.

V diskrétním prostoru se pohyb uskutečňuje výhradně po krocích, a to svislých nebo vodorovných.

Body, přepočtené z diskrétního (bodového) do perspektivního prostoru, si ponechají stejnou vzdálenost od počátku a stejné souřadnice. Například bod C [1, 3] má od počátku vzdálenost 4 - v obou prostorech.

To značí, že informatické body hmoty Vesmíru mohou být uskladněné v bodové databázi. Každý tvor pak může dostávat do svého vnímání perspektivní přepočet - právě do místa, kde se sám nachází.

Zdůrazňovat smyslové zážitky je v souladu s přístupem fyzika - filosofa Ernsta Macha:

„Mach je přesvědčen, že zvláště fyzika získá největších vysvětlení od biologie, a sice od analysy smyslových počitků. Předměty vnějšího světa nezpůsobují počitků, nýbrž komplexy počitků tvoří tělesa.“ [1]

Hledejme - co je za našimi vjemy? Znevažováním iracionalit, v minulých dílech této fyziky, nastává, nyní, srozumění s Machovým názorem. Poznatky smyslových vjemů sleduji tvořené Informatikou.

Je běžné uvažovat kružnici v Euklidově prostoru. Je i v souměrném diagramu STR.

Od časoprostorové kružnice můžeme přejít do diskrétního prostoru, viz obrázek, levá část. (Odkaz: Nezkreslený pohled na obrázek Převod mezi…) Kružnice se převodem do bodového prostoru změní ve čtverec, postavený na svůj vrchol. Nakreslený modrý obvod kružnice není výstižný. Ve skutečnosti ji zde tvoří 20 bodů, takže čára by neměla být spojitá. Teprve obrovský počet bodů dokáže poskytnout spojité vjemy našeho světa.

Důležitého postupu užil Max Planck v začátku dvacátého století. Jeho postup prokázal, že světlo je vyzařované po kouscích, a nikoliv souvisle. Pak, z výpočetního vzorce, byly zjištěny přibližné nejkratší délky prostorové a časové v našem světě: 1,61624·10-35 metru a 5,39121·10-44 sekundy. Nabízí se svět, složený z bodů, do jejichž mezer již nevnikáychlost světla

Ve prospěch konstantní světelné rychlosti „c“ zavedu Zdroj pulsů. Jeho kmitočet bude odvozený z Planckova času.

z … počet pulsů Zdroje

PE … puls vyrobený Zdrojem

PL … pohybový puls … v něm bod opustil určitou posici a objevil se v sousední posici. V dalším pro jednoduchost uvažuji 1 PL = 10-34 metru

PT … časový puls = puls času … ten puls Zdroje, v němž uvažovaný bod neopouští svou posici. V dalším pro jednoduchost pamatuji 1 PT = 10-43 sekundy

Diskrétní čas [PT] … součet pulsů, nevyužitých k přesunu bodu do sousední posice.

Dál lze uvažovat silový puls PF, ve kterém se informatický bod neposune do sousední posice, a přece mu čas nenaskočí. To by mohl být nejjednodušší způsob naznačující zpoždění času při působení gravitace, dle obecné teorie relativity.me.

Bodový prostor, v němž body hmoty se nacházejí jakoby na políčkách šachovnice, srovnávám s podstatou dnešních počítačů. I ony pracují s bodovými informacemi. Uvažovaný prostor je nespojitý, takže například čas, jenž sledujeme na svislé ose, může být tvořen pulsy. A pohyb se vyjádří přesunem bodů vodorovným směrem. Jenže pulsy Zdroje jsou jediného druhu, jediné podstaty, pak jaká je možnost jejich rozdělení na čas a pohyb?

Využití pulsů volím jediné; na pohyb geometrickým prostorem. Tehdy informace, o obsazení posice, může být pulsy posunovaná ve vodorovném směru souměrného obrázku a to v geometrickém 1D prostoru. To je 2D časoprostor. Anebo v geometrickém 3D prostoru 4D časoprostoru.

Posice jsou obsazovány informatickými body, pro naše životy body hmoty. Zdroj dodává stále další pulsy obrovským tempem. Jakým množstvím bodů je tvořen elektron, foton a další částice, nijak nesleduji. Předpokládám, že mechanická sestava částic, z bodů, bude nalezena v budoucnosti.

Nevyužité pulsy ať zde nemají fyzikální význam, ať hmotu neovlivňují. Tvoří čas, a ačkoliv v našem světě čas potřebujeme, i pro výpočty, v nadřazeném diskrétním světě nic netvoří. Dá se říct, že veličina čas není. Nejvýš zajišťuje předstih jedné soustavy před druhou.

Další vlastnosti hypotetického Zdroje pulsů nejsou přiblíženy; k jeho možné existenci vede snaha vyzkoušet právě tyto návrhy k pokračování v STR, v diskrétně-perspektivním tvaru. Tuto nauku si označuji STI, tedy speciální teorie informatická.

Pohyb z diskrétního časoprostoru převedený do perspektivy. Navržené využití pulsů ladí s Lorentzovými přepočty. Lorentzova transformace je Pythagorovou větou. Tato věta je rovnicí kružnice. Body lze mezi prostory perspektivním a diskrétním převádět zcela bez přerušení.

Sleduje, že pohybem se zpomaluje čas. Geometrickou délku jsem obhajoval výhradně v perspektivě. Matematické ověření jinak nedá, tvrdím. Iracionality odmítám, tak jako Abu´l - Hasan Alií ibn Isamá´íl al-Ašarí ze IV. dílu této fyziky. Pak pro skutečnost perspektivního souměrného diagramu má i čas průběh perspektivní.

Perspektivní čas má výhodu - obhájí lidský pocit existence v přítomnosti. Tak jako jsme stále v počátku délkových souřadnic, stejně tak v počátku času. První úsek je nejdelší a tím nás drží v počátku časoprostoru.

Hypotetický Zdroj ať tvoří pulsy neustále. Jestliže se více pulsů spotřebuje na pohyb hmoty, potom množství těch nevyužitých se zmenší; čas se zpomalil.

Nabízí se uvažovat o fyzikální - nikoli filosofické - definici času, již nabízí pulsace. Zdroj pulsů je mi podstatou, potřebnou pro vytvoření spojitého perspektivního časoprostoru, který vnímáme. Perspektivní časoprostor sleduji vytvořený přepočtem z diskrétního časoprostoru, vkládaný pro mne neznámými postupy do vědomí tvora.

~ Čas vzniká převodem diskrétního časoprostoru do perspektivního; proto má nelineární průběh.

~ Čas se odvozuje jen z těch pulsů, které nebyly využité k posunu hmotného bodu do další posice.

~ Časovou přítomnost zdůvodňuje nejdelší trvání toho úseku diskrétního časoprostoru, jenž vychází z počátku souřadnic.

Každé jedno vědomí, opatřené zážitky hmoty, může vnímat svůj samostatný vesmír. To dovoluje existenci mnoha dalších, například vícerozměrných vesmírů, které se prostorově neovlivňují.

Vypočítané vědecké poznatky bývají nejčastěji jen zaokrouhlené, takže Vesmír popisují v Euklidově prostoru nepřesně. Mnoha lidem, vědcům, to pochopitelně postačí a nemají výhrady. Já však nevěřím, že by úplná přesnost byla jen otázkou pro filosofii.

I když profesor Rudolf Zahradník mi před lety napsal: „Váš odpor k iracionálním číslům mně trošku (zcela formálně, ovšem) připomíná odpor některých k přibližnému řešení diferenciální rovnice (které ovšem mohu hnát k libovolné přesnosti); já mám z něho naopak radost, protože z hlediska přírodovědeckého či technického je to stejně užitečné, jako řešení přesné.“

Pro teorii používám zrakový prostor, perspektivu. Je blíž lidskému vědomí než Euklidův prostor, který nikdo nikdy neviděl. Proto by perspektiva měla lépe vystihovat vesmírnou skutečnost, bez zavedení objevených lidských přídavků - Euklidova prostoru.

Samotná plná přesnost nás neochrání. Důležitější hodnotím souvislosti Stvořitelské civilizace. Na kterou snad ukazuje tento Zdroj pulsů, kterým zdůvodňuji zpomalování času při pohybu. Posouzení její existence by přispělo k podstatnému růstu zodpovědnosti naší civilizace.

Chápu, že není jen tak ve vědě zaujmout stanovisko. Na rozdíl od zcela jinak zodpovědné laické práce.

[1] Positivismus ve fyzice - Božena Dratvová. Praha, JČMF 1924

[2] Speciální teorie informatická - Bohumír Tichánek. Vydalo roku 2023 nakl. Cyrrus Trade ISBN 978-80-7504-65 7-4