Stvořitel a Bůh

Náboženské přístupy

Článek „Bůh Starého versus Nového zákona“ doplnila dlouhá diskuse. Přispěli do ní věřící křesťané, lidé znalí bible, i lidé s židovskými přístupy k tomu, co nás přesahuje. Také ateisté, vědomí svého.

Znalejšími bývají ti zaměření nábožensky – dávají tedy přednost svému katolickému, evangelickému, židovskému nebo hinduistickému přístupu… A i dál.

Jenže, k takovému rozdělení přistupuje neúplnost a i přeplněnost. Svými přístupy, poznatky a předepsaným počínáním se navzájem liší; pak ovšem některé přístupy lépe vystihují skutečnost v jednom směru a další zase v jiném.

Je víc náboženství, jež popisují jednoho nejvyššího Boha. Původní učitel buddhismu o Bohu nic nesděloval? Což ovšem nebylo popírání!

Před více než stoletím Josef Holeček jakoby pochválil buddhismus – především se máme starat, jak si počínat na Zemi. Kdežto poznání, co je tam „nahoře“ nám není tolik potřebné:

„Buddhism je cesta, která nám ukazuje, jak se vyhnouti neštěstím života, ale naděje, že smrtí uvedeni budeme do lepšího života, nám nedává… Buddhista nemá žádné představy o tom, co bude s nebožtíkem.“ [1]

Názory nejčastěji bývají podložené naukou a vírou. Ne mnohý člověk docení, jak neuvěřitelnou náhodou mu Osud pomohl v nebezpečné chvíli. Plyne z toho určitá jistota? Jak to kdo po svém vidí.

Patřím mezi lidi s dlouhodobým zájmem o duchovní poznání. Nejen posuzuji to, co jiní předkládají, ale vložím i něco poznatků a zkušeností, které jsem kdy ověřil. Když někdy jsem děkoval za radu k odmítnutí omylu.

Duchovní cesta nelpí na jediném vybraném uznání; posuzuje víc náboženských přístupů, čerpá od znalých a prověřuje. A k tomu užívá svého ostražitého rozumu.

Bude-li vývoj našeho světa prospěšný, pak mají budoucí lidé snadněji poznávat své minulé životy. A lépe, úspěšněji vybírat postupy třeba i k dennímu životu, než tomu bývá dosud. Lepší výhled na naše příští uplatnění.

Kdežto nyní jsme poněkud moc zvyklí zvedat krajíc, který spadl namazanou stranou dolů.

Snad Otec obětoval svého Syna, aby tím lidé byli zachránění? A k tomu má člověk uvěřit v prvenství jeho oběti, a naše vlastní chování je až ve druhé řadě? A ztracenými trpiteli jsou snad Indiáni, Indové, anebo sousedé, kteří Vatikánu neuvěří? Hluboce zkoumá Jan Kozák:

„Římsko-katolický proud vykrystalizoval asi okolo 4. století do přesvědčení, že Jahve, krvavý Hospodin Starého zákona, je totožný s Ježíšovým Otcem zákona Nového a stal se tak všeobecným Bohem všeho a všech, ať jsou rozpory těchto dvou vizí – Starého a Nového zákona jakkoliv velké.

Ježíšův „Otec“, „Světlo“, Bůh lásky tak byl „adoptován“, přisvojen a zneužit chthonickou, tj podzemní náboženskou tradicí židovskou, což je – pro dějiny Evropy a viděno z našeho 20. stol. i pro dějiny světové – vize absolutně nejvýznamnější, osudová.

Katolické církvi římské se tak, coby dědičce staré všeovládající moci, podařilo spojit obě tradice – světové vlády a východní duchovní obrody v jeden kuriózní program, který zůstává v Evropě až do současnosti prototypem, jenž se prosadil, alespoň v tomto eonu.“ [2]

Stálý vývoj Ducha nemá cíl. Nesděluje se nějaké splynutí s nekonečnem, pokyny odmítají Nirvánu. Nýbrž stálé pokračování, nezastavující růst síly Ducha.

Dříve lidé byli znalejší než dnes, a to – dokud chápali některý z náboženských názorů na svět. Kdežto dnes i „sekulární“ muslim si život jakoby ulehčí: „Pod střechu Bůh nevidí, tam se pít může“. Tedy přibližovat si nezodpovědné škádlivé Duchy svému mozku.

Materialista hledá, připouští, že by to s Vesmírem mohlo být jinak. Ovšem nemá důvěryhodná fakta. A je-li materialista nesobecký, sledující prospěšné zájmy celku, pak jeho činnost může být hodnocena jako záslužnější než ta samá, u člověka duchovně znalého.

Ateista sice náboženství sleduje, jenže ve snaze odmítat. Platí však stará čínská moudrost:

„Nevědět, a myslet si, že vím, to je ta nejhorší nemoc na Zemi.“

Mohu říkat, já to vím, že neviděné Bytosti jsou – ovšem takových by nás bylo. Za potvrzení promyšleného Stvoření však považuji:

a) matematické obhájení právě jen smyslových zážitků a naopak odmítnutí euklidovské hmoty, jež by měla přetrvat po zániku života. Když její geometrické výpočty bývají bezvýsledné (obrázek).

b) Definici času se zdůvodněním jeho zpomalování, což vyžaduje zavedení generátoru pulsů, jenž takto podkládá náš Vesmír. Pulsaci mám za důkaz umělého, promyšleného stvoření Vesmíru (obrázky).

Vytvoření Vesmíru

Stvořitel svými myšlenkami vytvořil celý Vesmír. Veškerou látku – tedy hmotu a pole. Galaxie se slunečními soustavami měly vznikat z velmi jednoduché „polévky“, ale to až po velmi dlouhém vývoji. Ne právě hned v prvním vytvořeném vesmíru ze sledu desítek. [3]

Sdělení o vzniku planet sluneční soustavy naráz, nabízí, že žijeme ve zdánlivé skutečnosti. V programu virtuální reality.

Však i skutečnost našeho Měsíce – je umístěný právě v určité vzdálenosti s potřebnou rychlostí obíhání, čímž určuje zakrytí právě celého Slunce při zatmění. To je pomůckou fyzice i historii. Zmínka o dávném zatmění umožní vročit popsaný dávný děj.

Duchovní vyspělost Stvořitele nám nelze posuzovat.

Stvořitel už není. Neprojeví se, protože celá Jeho „Duševní kapacita“ se zaměstnala v činnosti – představovat si materii.

Tento přístup mi připadá srozumitelný, přijatelný. Ovšem znalejší civilizace by mohly sdělovat hlouběji.

Bůh je Bytostí, která zná všechno. Budoucnost? A skoro v ničem do stvořeného světa nezasahuje. Má zájem na nejlepším vývoji stvořených Bytostí, takže přece jen výjimečně přidrží člověka, když zlé přístupy ničí možnost prospěšné vesmírné budoucnosti; to však málokdy.

Stav Vesmíru zřejmě určuje Jeho vývoj; proto sleduje, jak pokračuje Jeho Vesmír, jak si Bytosti počínají, jaký počet se jich vydá ke správné a jaký k nesprávné budoucnosti.

Prosazovat sebe a nedbat na celek, tím i škodit ostatním? To přece ne!

Jenže nedospělá materialistická civilizace si tak počíná. Například když vyrábí a obchoduje s cílem největšího zisku – bez ohledu na naši budoucnost. Natož, když se dlouho chystá, aby násilím zvětšila své bohatství. Pak se blíží svému pádu na horší duchovní úroveň, ze které se lze obtížněji dostávat výš, nazpět.

Bůh vznikl poté, co stvořil Vesmír, nejstručněji usuzuji. Jeho vlastnosti by mohlo podmiňovat jednání, chování a smýšlení Duchů, které Stvořitel založil, když rozdělil Své vědomí. A my, vtělení Duchové, také měníme své duchovní kvality chováním, které užíváme. Usuzuje se na malý přínos života, kdy člověk - a to již v nevysokém věku – si ponechává nevyspělý přístup k životu, nezískává zkušenosti, nemění se.

Myslí-li lidé, a jednají, ve prospěch celku, tím ve prospěch Boha a povýšení našeho Stvořitele, pak i v příštím vesmíru, po zániku našeho, sami budou vybaveni vyššími kvalitami. Překvapivě se udává, že i v nově vzniklém vesmíru, vzešlém z našeho Stvořitele, se objeví ta vědomí, ti jednotliví Duchové, jací byli předtím, v předešlém vesmíru.

Popisuje se srozumitelný práh vývoje. Opakováním dospět k takové vyspělosti, kdy už vesmíru nehrozí pád do zlých světů, s jejich další vyhlídkou úplného zániku.

Zpřesňovat souvislosti či rozdíly mezi původním Stvořitelem a Bohem bude v lidských silách?

Náš Vesmír s mnoha galaxiemi není jediný. Nýbrž dočítám se o velkém množství Stvořitelů, a jejich vesmírů. [3]

Nade všemi má být Jeden největší Duch, který svou kapacitou zahrnuje skutečnost všech Stvořitelů, v něm obsažených.

K tomu patří pojmy „Vesmír“, nad ním je „Nadvesmír“, jenž obsahuje mnoho vesmírů a nejvýš pak je „Existující“. Ten, svým éterem, zakládá vše vzniklé. [4]

Osudy těchto nejvyvinutějších Duchů, Stvořitelů, nejsou jednoznačné, žádná jednoduchost. Dojde-li ke zlému ničivému chování v mnoha Jeho galaxiích, pak je sám Bůh poškozovaný. Prostě, dočítám se, že nakonec sám Stvořitel může zahynout, zmizet, i se svými Duchy. Poté, co předtím prošel třeba už větším počtem svých stvořených vesmírů. [3]

Do Vesmíru přichází, vtěluje se mnoho i vyspělejších tvorů, nejen lidé. Například tuším, že mořští savci jsou na vyšší duchovní úrovni než my. Dravý savec kosatka, živící se i lachtany, delfíny, mroži i běluhami naháněl strach ztroskotavším námořníkům. Jenže, na člověka neútočí.

Takoví savci žijí ve vodě, takže nemají oheň, naši podmínku technického pokroku. Naproti tomu mohou mít vysoké duchovní vědomí. Z toho odvodí, jak jednat, jak se chovat. Postřehnou vysokou duchovní úroveň člověka a tak ho respektují. Možná chápou velký lidský vliv na budoucnost světa, s ohledem na naše větší možnosti při využívání hmoty. Svými záměry a činností chystáme budoucnost všem tvorům a rostlinám. Dosud jak malé děti, provokované k chybným postupům sousedovými rošťáky?

Vzhledem k dosud rychlému úpadku přírody, kterou důkladně využíváme, ke zhoršování, pak novější občasné útočení delfína na člověka si dovedu vysvětlovat jako následek. Dosud nechápeme, že svět nás potřebuje víc jako programátory a méně jako uživatele. (Víc chystat dětem prázdninový tábor v přírodě a méně – jet k moři na pláž). Samice mořských savců vůbec neuvažují, že by daly přednost dlouhodobé profesní kariéře před přírodním – vestavěným úkolem.

Bůh se nevkládá do světového vývoje, jinak by to nebyla „žádná hra“. Ani Vyšší nevtělené Bytosti nezadrátují dobrý vývoj „hmotného“ světa. Je to na nás, lidech.

Vybíráme si z nachystaných příležitostí. Člověk si má spíš přát a pak zvolit z nabídek, co se mu objeví. Občas vzpomnět na staré: „Co ti čert přináší na vidlích, to ti Bůh posílá.“ Cožpak známe budoucnost, shora promyšlený vývoj světa?

Potýkají se prospěšné a neprospěšné postupy různých Bytostí. Výsledek velmi záleží na nás. Bytosti obou znamének, plus a mínus, totiž chystají postupy, pro které se následně rozhodujeme. Předpoklad vždy dobrých konců, bez našich vlastních přičinění, nemívá oprávnění. Ovšem víra v úspěch bývá potřebná.

Není pravdivý názor, že dobro a zlo se vyvažují, že nám do světa patří. Vždyť v dějinách lidského zla ubývá, zmenšuje se. A tomu jsme rádi. Kdepak otrokářství starověku, nevolnictví středověku i dál. Proti otrokářství dvacátého století se spojili – demokratický kapitalista s diktátorským socialistou, vyhráli. A podobně i celému Vesmíru je třeba, aby zla ubývalo.

Jen předpokládám, že i vzdálená doba bude znát nějaké nové rozpory. Řešené jednáním, určitě ne odmítnutím politických postupů, které užívají rozum.

Smyslem vtělování, života v podmínkách omezující hmoty, je růst zkušeností. Po překonání touhy po hmotě, po bohatství, usilovněji hledat poznatky ke skutečnostem Vesmíru. Ještě jednou píšu. Být prospěšně fungujícímu světu víc programátorem, který chystá, než uživatelem, kterému bylo nachystáno. Krmeným zvířetem?

Svému Duchu poskytovat zkušenosti, co se člověku v životě vyplatí. Duch, nyní nepatrně znalejší, to příště využije při vtělení do následujícího, jiného člověka. Přitom však nové lidské chování je podstatně určené podmínkami světa, do kterého se ten který člověk vtělí. Pokud vstoupí do doby, která nejde vpřed, nýbrž zpět, pak Duch může svého člověka odvolat – ať už úrazem nebo smrtelnou nemocí.

Vždyť pobyt může velmi vyspělého Ducha poškozovat. Zřejmě by mohl přijmout, vstřebat, chybné postupy za své.

Zkušenosti bývají prospěšné i neprospěšné. Učitel dá příklad, jak činy politiků mohou být i sobecké, a jednoduší kluci volají – já bych to dělal taky!

(1) Velmi vyspělý Duch skončil popravou z politických důvodů. Příště byl v životě velmi opatrný, hodně se obával zásahů ze strany státu.

(2) Průměrně vyspělý Duch dobrého člověka trpěl v koncentračním táboře, než tam zahynul. Pak v příštím životě často lichotil těm silným kolem sebe. Pochvaloval si jisté cizí výrobky, i když s nimi neměl nic společného. Nabízí se souvislost.

(3) Velmi vyspělý Duch, již v novověku, neměl zrovna úctu k lidem, pro které vystupoval. V příštím životě fanynkám věnoval, co jen mohl.

(4) Pobyt na Zemi. Nejednou jsem sledoval, jak student vyloučený z maturitní školy přešel na tříleté nematuritní vzdělání. Po několika měsících výuky nebylo poznat, že předtím plnil jinačejší úkoly na náročnější střední škole.

Vliv okolí, které na kluka působilo, v tom připomíná zařazení člověka do světa. Proti jeho duchovní vyspělosti můžou působit podmínky – pokud je v éře lhaní, překrucování, nedodržování duchovních příkazů, utlačování, jež směřuje proti psaným pokynům, pak mu to může zhoršovat jeho lidské kvality. A to se přenáší do jeho Ducha.

[1] Národní moudrosť. XIII. Studie a úvahy – Josef Holeček. Nakladatel F. Topič, Praha 1919, s. 168

[2] 21 řečí askety Gótama zvaného Buddha – Jan Kozák

[3] Duchovní texty – Valeria Kolcova

[4] Chyby Stvořitele – Valeria Kolcova