Článek
Antropolog George Dorsey popsal Boha „Starého zákona“ jako „zuřivého Boha“. Dodal: „Jahve je … naprosto bez lásky. Je to Bůh plenitelů, mučitelů, válečníků, dobyvatelů.“ Na druhou stranu se o Bohu Nového zákona, kterého představuje Ježíš, pějí úplné ódy:
Bylo vám řečeno ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou.
Samotný Gándhí, představitel bohaté indické tradice, prohlásil: „Byl bych křesťanem, kdyby se samotní křesťané chovali jako Ježíš.“
O Ježíši je známo, že raději zemřel na kříži, než aby spustil státní převrat a nechal své učedníky bojovat za jeho věc. Ostatně takto to i vylíčil jednomu ze svých soudců, Pilátu Ponskému:
Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.
Na jedné straně tu máme mírumilovného Ježíše, který i za cenu vlastního života a života svých následovníků nejeví žádnou byť mírnou variantu fyzického odporu a podle křesťanských církví zosobňuje Boha na zemi, a na druhé straně tu máme pomstychtivého Boha Starého zákona, který o sobě říká:
Jehova, jehož jméno je Žárlivý, on je žárlivým Bohem.
To, jak si tuto žárlivost mají lidé vyložit, poměrně názorně ukazuje Starý zákon.
Mstící se Bůh Starého zákona
Izrael byl podle Starého zákona vyvoleným národem. Vyvolený k čemu? Podle zážitků a popisů své historie to spíše vypadá, že si jej Bůh Jehova či Jméno (Židé JHVH nevyslovují) vybral jako pokusné zvíře do své duchovní laboratoře. Soudě podle Božího zacházení s Izraelem popsaném v Bibli se dozvídáme hodně o Boží povaze a jeho záměrech. V jistých údobích Bůh dovolil, aby Izrael podlehl svým protivníkům ze všech světových stran, připustil etnické čistky, ostatně i o mnoho staletí později se tato situace židovského národa nesčetněkrát opakovala.
Zejména v Tóře, prvních pěti knihách Mojžíšových, najdeme podrobné instrukce o tom, jak mají Židé zacházet s jinými národy, které byly určeny ke genocidě. O Kananejcích měl Bůh Starého zákona pronést:
Sám Jehova nechal jejich srdce zatvrdit, aby proti Izraeli vedli válku a aby je bez milosti vyhladil. Měli být odstraněni, jak to Jehova přikázal Mojžíšovi.
Mstící se versus milosrdný Bůh Nového zákona
Není divu, že křesťanská varianta sekty gnostiků ústy svého vůdce Markióna v 2. století. n. l. považovala starozákonního Boha za násilného a mstivého. Na druhou stranu Boha Nového zákona chápali jako dokonalého, plného čisté lásky a milosrdenství, milostivosti a odpouštění.
Jenomže tento obraz není tak úplně v souladu se samotnými spisy Nového zákona.
Apoštol Jan v souvislosti s Bohem píše:
Bůh je láska
Na druhou stranu se to podle řady zmínek v Novém zákoně nevylučuje s tím, že je také přísným soudcem. Samotný Jan k tématu uvádí:
Kdo projevuje víru v Syna, má věčný život; kdo neposlouchá Syna, neuvidí život, ale zůstává na něm Boží zloba
Samotná poslední kniha Zjevení napsaná uprostřed zápasů křesťanů o přežití obsahuje poměrně grafické a hrozivé popisy absolutního rozsudku nad ničemnými lidmi, mezi něž řadí i ty, kteří se vyznačují byť i jen malou mírou lhostejnosti k děním kolem nich:
Pak jsem uviděl otevřené nebe a bílého koně. Ten, kdo na něm seděl, se jmenuje Věrný a Pravý. Soudí spravedlivě a vede spravedlivou válku… Je oblečený do oděvu postříkaného krví a jeho jméno je Boží Slovo. Za ním jela na bílých koních nebeská vojska v bílých, čistých oděvech z jemného plátna. Z úst mu vychází ostrý, dlouhý meč, aby jím pobíjel národy, a bude je pást železnou holí. Šlape ve vinném lisu velkého hněvu Všemohoucího Boha. Na svém oděvu, na stehně, má napsané toto jméno: Král králů a Pán pánů. Potom jsem viděl anděla, jak stojí ve slunci, a silným hlasem zavolal na všechny ptáky, kteří létají uprostřed nebe: „Pojďte, shromážděte se k velké Boží hostině, abyste jedli maso králů, vojenských velitelů, silných mužů, koní i jejich jezdců – maso všech, svobodných i otroků, malých i velkých…“ A všichni ptáci se nasytili jejich masem.
Argumentem těch, kteří se snaží hájit svůj neposkvrněný obraz dokonale odpouštějícího Boha, je to, že se jedná jen a jen o jakési znázornění. Pokud ano, tak proč je tak násilné a kruté?
Samotný Ježíš, ač byl pacifistou a ducha mírného, varoval své současníky, že je Bůh neuchrání před brzkou genocidou. A ta proběhla v roce 70. n. l., vedla k masivnímu židovskému exodu ze země zaslíbené a od té doby už nikdy nedošlo k obnově původního izraelského místa uctívání v Jeruzalémě. Židé si odnesli ze své porážky masivní trauma a rozprchli se do celého světa, zatímco ti, kteří převzali nové náboženství, křesťanství, se posléze stali ideologickými vládci celého tehdejšího evropského světa.
Co však samotný Nový zákon hlásal o osudu těch, kteří Ježíšovo učení nepřijmou?
Podívejme se na pár biblických odkazů, které se tématu věnují.
Boží hněv se vylévá z nebe proti každé bezbožnosti a ničemnosti lidí, kteří ničemně potlačují pravdu. Jsou tedy neomluvitelní. I když znali Boha, neoslavovali ho jako Boha ani mu neděkovali. Bůh je tedy v souladu s touhami jejich srdce vydal nečistotě, aby zneuctívali své tělo. … Jsou plní veškeré zkaženosti, ničemnosti, chamtivosti a špatnosti a také závisti, vraždění, sporů, podvodu a zlomyslnosti… I když dobře znají Boží spravedlivé rozhodnutí – že ti, kdo se dopouští takových věcí, zaslouží smrt – nejenže je sami dělají, ale také to schvalují druhým.
Nezdá se, že by slovy apoštola Pavla někdo mohl mít nárok na nekonečnou lásku Boží a jeho odpuštění v případě, že setrvává v činnosti, která je Bohu odporná. Tato slova jsou nesporným odkazem k dědictví ve Starém zákoně.
A je od Boha spravedlivé, aby těm, kdo vám působí soužení, oplatil soužením. … až bude z nebe zjeven Pán Ježíš se svými mocnými anděly v planoucím ohni a vykoná pomstu na těch, kdo neznají Boha, a na těch, kdo nepřijímají dobrou zprávu o našem Pánu Ježíši. Ti budou potrestáni věčným zničením, budou odstraněni od Pánovy tváře a jeho slavné moci…
Myslím, že tato Pavlova slova jsou dostatečně výmluvná. Pro ty, kteří nepřijmou Ježíšovo poselství nezbývá jiná vyhlídka než věčné zatracení. Není divu, že se tímto prismatem křesťanské církve po staletí poté řídily a hlásaly tak doktrínu o věčném ohni či pekle, kde hnijí ti, kteří byli Bohem odsouzeni do hřbitova dějin.
Je samozřejmě mnoho pasáží jak ve Starém, tak Novém zákoně, které dokazují kontinuitu Boží osobnosti, proto také křesťané mnoho staletí po napsání knih jak Starého, tak Nového zákona uznali kánon obou částí a všechny spisy se staly integrální součástí jedné knihy závazné pro všechny křesťany bez ohledu na to, kdy byly napsány.
V možnostech tohoto článku není důsledná textuální analýza tohoto problému, ale již z výroků hlavních křesťanských osobností jako byl apoštol Pavel si můžete udělat obrázek, že Boží charakter se v Novém zákoně od toho popsaného ve Starém zákoně nijak dramaticky nezměnil.
Anketa
Zdroje:
Textuální analýza Bible, téma Bůh.
James Henry Snowden. The Personality of God. 2023. Legare Street Press.
