Článek
Již apoštol Pavel varoval před teologickými půtkami a falešnou světskou filozofií. Co tím myslel? Těžko říct, protože kdyby žil ve třetím a čtvrtém století, jistě by takto varoval před pohanskou Trojicí, kterou křesťané nakonec do svého věroučného systému adoptovali.
Gnostici versus pozdější ortodoxie
Z původního mystického pojetí Krista zbyla křesťanům jen tato prazvláštní „rovnice“
Dá se říci, že gnostikové byli na začátku vlastně nejprogresivnějším křesťanským proudem, který byl hodně napřed oproti pozdějším teologům. Jejich pojetí Krista dávalo logický smysl, na rozdíl od toho pozdějšího.
Vzhledem k tomu, že někteří křesťané učili, že byl Ježíš pouze Boží Syn, bylo logické, že zemřel na kříži potupnou smrtí. Ale v případě, že někdo učil, že byl Bůh? Proč by zemřel samotný Bůh takto nedůstojně? Ne, to nedává vůbec žádný smysl.
Je pravda, že pozdější teologové měli velký problém s tím, dát dohromady dvě věci: slavného nesmrtelného Boha a jeho potupnou smrt. Vůbec téma Bůh a smrt. Bůh totiž neumírá a smrt se mu vyhýbá.
Pozdější katolická nauka ve starém katechismu tvrdí:
„Největší zázrak, co svět světem stojí, bylo, že Bůh sám sebe vzkřísil.“
Logiku tohoto výroku včetně jeho rozporu se samotnými základy racionálního i mystického uvažování nyní rozebírat nebudu. Co však je zde podstatné: gnostikové věřili, že Ježíš měl božské kvality, k čemuž ostatní křesťané dospěli právě na základě jejich uvažování a ne opačně, jak někteří tvrdí. Pozdější ortodoxie byla hereze a byla „parazitem“ na těle gnostického křesťanství.
Podle gnostiků nebyl Ježíš skutečným člověkem ani bohočlověkem, ale entitou, která působila jako člověk jen zdáním. Právě spění od člověka přes bohočlověka nepřímou cestou k samotnému nejvyššímu Bohu trvalo křesťanským pozdějším nomenklaturním autoritám tři století a museli si k tomu pomoci výpůjčkou od Platóna, Egypta a Babylóna.
Podle Nouveau Dictionnaire Universel (Nového univerzálního slovníku) „platónská trojice je sama o sobě pouhé nové uspořádání starších trojic, které se datují od dřívějších národů, a dá se najít ve všech starověkých [pohanských] náboženstvích.“
Křesťané dlouho dumali nad tím, jak se s jejich „pohanským“ dědictvím vyrovnat, nakonec přišli na argument, že střípky božího poznání jsou i v cizích náboženstvích, a shodou okolností to byly ty, které převzali od pohanů oni. Zvláštní teologická logika, že?
Doktrinální zmatek nomenklaturních křesťanů
Propojení mezi Bohem a lidmi se pozdějším křesťanům popsat srozumitelně nezdařilo
Smutné je, že tak církevní otcové pro další generace vytvořili naprosto nesrozumitelnou nauku, která je pro laiky i pro ně samé téměř nepoužitelná.
Přiznávají to i církevní činitelé:
V římskokatolických seminářích je málo učitelů trinitářské teologie, kteří nikdy nebyli pronásledováni otázkou: ‚Ale jak mám vlastně vyučovat trojici?‘ A jestliže je ta otázka příznačná pro zmatek na straně studentů, je možná neméně příznačná pro podobný zmatek na straně jejich profesorů.
Spolehli se tedy na to, že nauku, která je již pro ně samé zahalená tajemstvím, zahalí rovněž tajemstvím. Takový trik, když něčemu nerozumíte, tak dělejte, že tomu přeci nemůže rozumět nikdo. Místo toho, aby přiznali, že udělali doktrinální chybu a že ji někdo může odhalit.
Převzali totiž mínění gnostiků naprosto bezostyšně bez toho, že by přiznali původní zdroje, a teologicky smontovali gnostické názory se starými nekřesťanskými představami a do toho ještě s evangelii. Vznikl tak věroučný paskvil.
Jezuita Joseph Bracken proto ve své knize Co říkají o trojici? otevřeně říká:
Kněží, kteří se se značným úsilím naučili trojici během svých let v semináři, přirozeně váhali předkládat ji svému lidu z kazatelny, a to i o Trojiční neděli. Proč mají lidi nudit něčím, co ti nakonec stejně pořádně nepochopí? Trojice je věcí formální víry, ale na každodenní křesťanský život a uctívání má malý nebo žádný vliv.
Přesto se toto nesrozumitelné pojetí stalo „ústřední naukou“ pozdější křesťanské nomenklaturní církve. Takže zde máme nomenklaturní nauku, ke které nemohou mít věřící žádný živý vztah. Jak totiž můžou mít poměr k něčemu, co je naprosto vzdálené od rozumového chápání i srdce? Maximálně to mohou zdatně předstírat a slepě opakovat.
Máme zde tedy ústřední bod takzvaného pravého křesťanství, o němž jeho vlastní protagonisté říkají:
Monsignor Eugene Clark: „Bůh je jeden a Bůh je tři. Protože ve stvoření nic takového neexistuje, nemůžeme tomu rozumět, ale pouze to přijmout.“
Kardinál John O’Connor prohlašuje: „Víme, že je to velmi hluboké tajemství, kterému ani trochu nerozumíme.“
Nakonec papež Jan Pavel II. mluví o „nevyzpytatelném tajemství Boha trojice“.
Není divu, když si tuto nauku církev sama poskládala způsobem, který nedává smysl. Trojice totiž nespadla odněkud z nebe nebo ji nedaroval církvi přímo Bůh. Je jednoduše důsledkem teologického neporozumění. Patří k efektu, který byl popsán i v jiných náboženských systémech. Říká se tomu fenomén plané tradice: naši otcové to dělali, i když chybně, my to budeme dělat proto dál.
Pohled na nomenklaturní křesťany zvenčí
Egyptská mytologická Trojice
Celý tento doktrinální zápas křesťanů s vlastní naukou sledovali z blízka židé a poté i muslimové. Nechápali, jak je možné, že křesťané došli k takovému odklonu od pojetí pravého Boha.
K tomu poznamenává katolický teolog Hans Küng ve své knize Křesťanství a světová náboženství, že nauka o trojici byla hlavním důvodem, proč se nemohla církev nijak výrazně prosadit u nekřesťanských národů. Náboženství má totiž život zjednodušit a ne ho komplikovat. Tato nejdůležitější původně nekřesťanská nauka (její vzor se nachází v Egyptě a Babylóně) se rovněž stala největší bariérou pro mezináboženský dialog.
Hans Küng popisuje mechanismus odlišnosti v teologickém smýšlení u jiných náboženských směrů v otázce Trojice takto:
„Ani vzdělaní muslimové prostě nedokážou sledovat myšlenku trojice, stejně jako židé ji zatím také nepochopili. Rozlišování, které činí nauka o trojici mezi jedním Bohem a třemi hypostázemi, muslimy neuspokojuje. Ti jsou zmateni, spíše než osvíceni, teologickými pojmy odvozenými ze syrštiny, řečtiny a latiny. Pro muslimy je to všechno hra se slovy. Proč by měl chtít někdo něco přidávat k myšlence Boží jedinosti a jedinečnosti, když to může tu jedinost a jedinečnost pouze zředit nebo zrušit?“
Nezbývá nám než dát katolickému teologovi Küngovi za pravdu. Nomenklaturní křesťané, kteří se odklonili od původního gnostického pojetí Ježíše k vyhrocenému pojetí Ježíše jakožto součásti svaté Trojice, svou doktrinální bitvu předem prohráli. I když na svou stranu posléze díky svým misionářským aktivitám založeným na politice, vyhrožování a přinucování získali část světa, toto doktrinální stigma jim zůstalo.
Na rozdíl od nomenklaturního křesťanství, gnostikové a jejich pojetí Boha zůstalo intelektuální libůstkou pro přemýšlivé a otevřené lidi, a tak je to možná dobře.
Vysvětlivky:
Nomenklaturní (z lat. nomenclatura – seznam jmen) má několik významů: V politice označuje systém schvalování kádrů. Jinak také odbornou autorizovanou klasifikaci. V církevním významu je to (nomenklaturní) schválení církevních hodnostářů, kteří dále systematizovali církevní nauku.
Zdroje:
Kromě zdrojů uvedených v textu:
Tim Dowley. Introduction to the History of Christianity. 2018. Forpress.
Stephan Weaver. History of Christianity. 2016. Createspace publishing.
