Článek
Za první tři měsíce jsem od Petra dostala dvě zprávy. Psal, jak pokračují výzkumy a jak se mu stýská po mně a naší osmileté dcerce Marušce. Pak se odmlčel.
„Mami, psal táta? Už se mi po něm stýská.“ ptala se Maruška. Nedokázala jsem jí odpovědět, protože jsem sama nevěděla, proč se Petr tak dlouho neozval.
Měla jsem obavy a neblahá tušení. Co když se mu něco stalo?
Podařilo se mi navázat spojení s vedením expedice.
Odpověď mě zdrtila. „Vašeho manžela pohřešujeme, vyhlásili jsme po něm pátrání“ řekl mi vedoucí výpravy.
Petr prý odešel ráno z tábora do vesnice. Odpoledne se strhla silná bouře. Liják uvolnil velkou lavinu bahna a spolu s kamením pohřbil celou vesnici. Záchranáři z bahna vyprostili jen mrtvá těla. Petr mezi nimi prý nebyl. Je však možné, že se zachránil.
Měsíce ubíhaly, ale manžel se neozval. Naděje, že by přežil byla den ode dne menší. Trápila jsem se steskem.
Po pěti letech marného čekání jsem se smířila s tím, že se už nevrátí. Zůstala jen bolestivá jizva ze ztráty milovaného muže.
Maruška dospívala a já poznala Martina. Znovu jsem byla šťastná, do života se mi vrátila radost a láska.
Martin se k nám nastěhoval a po dvou letech se narodil Lukášek. I když jsme se nevzali, byli jsme šťastná rodina.
Bylo ráno, krmila jsemLukáška. Vtom zazvoní zvonek. Dlouze a krátce. Jako nějaký signál. Jdu ke dveřím, kouknu kukátkem a za dveřmi cizí člověk.
„Co si přejete?“ ptám se.
Chvíli je ticho, pak zazní odpověď:
„To jsem já, Petr, tvůj manžel. Můžu jít dál?“
Podlomila se mi kolena, sevřela jsem pevně Lukáška, až začal plakat.
Chvíli váhám, ale nakonec otevřu.
Zarostlý a vyzáblý opálený muž se vůbec nepodobá mému Petrovi. Jako by to nebyl on! Zestárl.
„Vidím, že už máš jinou rodinu, jiný život“ řekl vyčítavě a upřel oči na Lukáška.
„Čekala jsem pět let! Osm let jsem o tobě nevěděla, nedostala jsem od tebe ani jednu zprávu, jak jsem mohla vědět, že žiješ?“
Položila jsem malého do postýlky, uvařila kávu a poslouchám Petrův příběh:
Když se v Peru strhla ničivá bouře a zavalila bahnem vesnici, byl nedaleko. Vlna bahna ho strhla a odhodila asi tři sta metrů daleko Zachránili mu život indiáni. Našli ho zraněného, naložili na mulu a odvezli do vesnice.
Měl zlomené obě nohy, pravou ruku a těžce poraněnou hlavu. Několik dní byl v bezvědomí. Když se probral, nic si nepamatoval. Ani jak se jmenuje a odkud je.
„Vždycky jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že něco umím. Říkal jsem si: co všechno ještě umím a nevím o tom?“ vyprávěl Petr.
Zůstal v indiánské osadě. Pomáhal pěstoval brambory a chovat kozy. Čas běžel, léta plynula. Jednou se v osadě zastavila skupina britských archeologů. S jejich příchodem se mu paměť vrátila. Stačila otázka:
„Nejste náhodou ten pohřešovaný český archeolog?“
Petrův návrat mi obrátil život naruby. Miluji Martina a k Petrovi se nikdy nevrátím, ale cítím povinnost mu pomáhat. Jeho návrat do normálního života je velice těžký.
Martinovi to vadí a dcera Maruška by chtěla, aby její táta žil s námi.
Jsem bezradná, nevím, jak vše vyřešit.
Jedno však vím jistě: nelze obětovat štěstí jedněch pro to, aby byli šťastni druzí.
Příběh podle vyprávění paní Markéty
