Článek
Moje máma je z dvojčat. Její bratr – dvojče, žil asi padesát kilometrů od našeho města. Byli na sebe natolik napojení, že se to odráželo i na jejich chování.
Když strýc vážně onemocněl, máma měla pořád tušení, že se něco s bratrem děje. Volala švagrové a ta jí potvrdila, že strýc vážně onemocněl a že to asi špatně dopadne.
Asi za čtrnáct dní se mámě v noci zdálo, že k jejímu lůžku přišel bratr:
„Aničko, přišel jsem se s tebou rozloučit.“
Tu noc opravdu strýc zemřel. Švagrová ráno mámě volala, ale ta už věděla, co se stalo. Pohřeb se měl konat za týden.
Noc před pohřbem se mámě zdál opět živý sen. Bratr za ní přišel a naříkal:
„Aničko, pomoz mi, bolí mě koleno, pomoz!“
Ráno máma volala švagrové, co se jí zdálo. Ta, protože věděla, jak byli sourozenci na sebe napojení, zajela spolu se synem do pohřební služby zkontrolovat rakev s nebožtíkem.
Zjistili, že i když byl strýc skoro dvoumetrový chlap, rakev byla malá. Nechali ji tedy otevřít.
Naskytl se jim ne zrovna pěkný pohled. Nebožtík byl v rakvi natěsnán, hlavu měl otočenou na stranu, kolena pokrčená.
Navíc, jak pohřební zřízenec zatloukal víko, dva hřeby zatloukl mrtvému do kolene.
Zemřelý strýc si tedy své sestře stěžoval oprávněně.
Zdroj: Jana B.
