Článek
Bývala vždy veselá a vtipná, plná života. Až do loňského roku, kdy ji postihla mozková mrtvice.
Nyní leží v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Jezdíme za ní s manželem jednou týdně.
Je mi jí líto. Snaží se na mě usmát, ale zvedne se jí jen levý koutek úst. Jedno oko má pořád zavřené. Je na ní vidět, že má radost, ale nemůže mluvit.
Vždycky ji vykoupeme a převlékneme ložní prádlo.
Pokaždé upeču tvarohovou buchtu, kterou má ráda. Ulamuju malé kousky a dávám jí je do bezzubých úst. Protézu má v šuplíku, už jí v ústech nedrží, mohla by se jí udusit.
Někdy přivezu sekanou s kaší. Krmím ji lžičkou jako malé dítě. Jídlo v eldéence za moc nestojí.
Je mi jí opravdu líto, ale nechci si ji vzít domů a starat se o ni tak, jak to po mě požaduje můj manžel.
Musela bych přestat chodit do práce. Nedovedu si představit, že bych se měla celý den o ni starat, když je bezmocná a nepohyblivá. Musela bych ji několikrát denně přebalovat, sama ji koupat, denně vařit kašovitá jídla.
Od manžela pomoc nemůžu očekávat, když je celý den v práci, často i celé víkendy.
A děti už mají také svůj život.
„Ty si nevzpomínáš, co všechno pro nás matka udělala?“ doléhá na mě manžel.
Já vím, má pravdu, byla to hodná tchyně. Bez její pomoci bychom si nikdy nepostavili dům. Pomáhala nám i s výchovou dětí.
„Nechci, aby moje maminka umírala mezi cizími lidmi, copak nevidíš tu hrůzu?“
přemlouvá mě po každé návštěvě manžel.
Jsem z toho nešťastná. Mám dobrou práci, vrátit se potom zpátky by bylo obtížné, možná i nemožné. Bylo mi padesát, často trpím bolestmi zad. On si neuvědomuje, že budu muset tchyni zvedat a dělat spoustu věcí, které jsou namáhavé a které dobře neumím.
Navrhla jsem manželovi, že bychom si mohli zaplatit ošetřovatelku, ale nechce o tom ani slyšet. Prý jsem sobec, myslím jenom na sebe!
„Máma potřebuje celodenní péči, nechápu, jaký s tím máš problém! Kdyby to byla tvoje matka, chovala by ses jinak!“
Nevadilo by mi se o babičku přes den postarat, ale potom jít domů, odpočinout si a věnovat se sobě a rodině.
Manžel mě začíná citově vydírat:
„Počkej, až ty budeš potřebovat pomoc, taky tě děti někde odloží, když uvidí, jak ses zachovala k babičce.“
Vůbec si nevím rady. Vím, že manžela nepřesvědčím, stále si vede svou. Začíná se to projevovat i na našem vztahu. Nevím, co bude dál, ale na to, starat se čtyřiadvacet hodin o tchyni, na to prostě nemám.
Kdo z nás je vlastně sobec: on, nebo já?
Příběh paní Kateřiny
