Článek
Péče o těla zemřelých se vždy řídilo pravidly v jejich společenstvích často určovaných jejich vůdci. Za mnoha pohřebními rituály a postupy při nakládání s těly nebožtíků stojí přesvědčení, že existence člověka smrtí nekončí a že je třeba očistou těla zajistit, aby zemřelý zdárně překonal práh tohoto světa a mohl vstoupit do toho dalšího.
Po přečtení takové věty asi většině z nás naskočí představa mumií, obrovská péče o těla významných Egypťanů a materiální zabezpečení pro jejich další život, jež se však později stalo buď kořistí vykradačů hrobů nebo objevem archeologů a zaplnilo muzea. Balzamovaná těla komunistických vůdců, ať již našeho Gottwalda nebo sovětského Lenina tak dlouho jako egyptské mumie nevydržela.
Balzamováním těl je Egypt natolik proslavený, že v nás vzbuzuje představu, že se jedná o egyptský patent. Praxe ošetřování těl zemřelých různými rostlinnými přípravky, vonnými mastmi, oleji a aloe však byla daleko rozšířenější, než si většina lidí myslí. Praktikovaly ji vyšší společenské vrstvy v řadě národů v oblasti Středozemního moře od dávných dob přes středověk až po renesanci. Masti nesměly být nápadné a musely zajišťovat prevenci rozkladu tělních tkání a s tím spojeného zápachu během vystavování těl zesnulých.
V době kolem přelomu letopočtu se v některých oblastech Středomoří pohřbívalo do jeskyň, kam se tělo vsunulo malým otvorem, který se poté na rok uzavřel, aby se dovnitř nedostala dravá zvířata, a když se po roce měkké části rozložily, přišli pozůstalí, otvor otevřeli, vhodili dovnitř vonné látky, ten nejodvážnější se proplazil dovnitř, sebral kosti a uložil je do kamenné schránky, na kterou vyryl jméno zemřelého, vylezl a otvor zase zavřeli.
Našly se i jeskynní hroby, v nichž pod hlavní komorou s kamennou lavicí, na kterou se pokládala těla, byla další komora. Do ní se jako do kostnice dávaly kosti zemřelých po roce, během něhož se měkké tkáně rozložily. Pokud nedošlo později k vykradení hrobu, nacházejí se tam i dárky pro mrtvé, zpravidla keramické nádoby. V jednom takovém hrobu v Jeruzalémě byl učiněn významný nález – nejstarší text požehnání z Tóry ve starém hebrejském písmu užívaném za krále Davida, napsaný na dvou stříbrných foliích. Každá byla uložená v jiné nádobě. Více zde.
Úkony spojené s balzamováním prováděli zpočátku kuchaři, později holiči, ranhojiči, lékárníci a chemici. Používali k tomu rostlinné produkty, jejichž základem byl gel z dužniny listů různých druhů Aloe obohacený o vonné oleje z dalších rostlin. Na Sokotře se dodnes používá tradiční technologie fermentování listů druhu Aloe perryi ve vyzděných zemních jamách a produkt se prodává pod obchodním názvem Aloe socotrina. Její epidermis byla například nalezena i na Turinském plátně.
Rostlinné materiály určené k potírání těl často obsahují pyl, neboť některé vzácné oleje se lisovaly i z čerstvých květů. Díky rozlišovacím znakům na pylových zrnech je možné určit rod nebo i druh rostlin, z nichž balzámy pocházejí. To se netýká jen egyptských mumií dávnověku, ale i těch moderních, včetně pozůstatků Johanky z Arku či krále Richarda Lví srdce.
Z děl řeckého historika Plinia staršího Historia naturalis, zvláště z knihy III Acervatim congesta honori cadaverum, či z Dioscoridova díla De materia medica se dozvídáme, jaké rostlinné složky tvořily balzamovací směsi: pryskyřice, výtažky či prášek z kůry a oleje do vonných mastí a mazání. V těchto zdrojích se uvádí skořice (Cinnamomum spp.), kardamom (Elettaria cardamomum), puškvorec (Acorus calamus), styrax (kůra Liquidambar orientalis), kadidlovník (Boswellia sacra), ladanum (Cistus spp.), pryskyřice z pistácií (Pistacia terebinthus a P. lentiscus), myrobalán (Prunus cerasifera), myrha (Commiphora molmol) a mnoho dalších, ve směsích, které dnes už neznáme.
Ekologický rubáš
Zdroje:
Boi M. 2017. Pollen on the Shroud of Turin. The probable trace left ba anointing and embalming. Archaeometry, 59(2), 316-330. doi: 10.1111/arcm.12269
