Ano, ubrus není to podstatné. Aneb co jste o oltářích asi ještě neslyšeli

Mají pravdu ti čtenáři, kteří v diskusi k předchozímu článku o ubrusu napsali, že o ubrusu to není. O čem tedy oltář skutečně je? Přistupme k tématu oltáře pokorně a s vědomím, že se dotýkáme věcí svatých – záležitostí skutečného života. Byť tady do toho můžeme nahlédnout jen maličko.

Co o oltářích říká Bible? Mluví o nich od samého začátku, i když je místy zapotřebí číst mezi řádky. A JHVH Elohim udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a oblékl je (Genesis 3,21). Kdo zabil zvíře, jehož kůži Adam s Evou dostali za svůj oděv? Kdo jiný než ten, kdo jim udělal suknice a oblékl je do nich. Krev toho obětního zvířete byla ta první, která v historii Země tekla. A protože to udělal Stvořitel, muselo to být podle jeho pravidel- na oltáři (viz Leviticus, 17. kapitola). Dr. Francis Myles, který o oltářích s hlubokým vhledem píše a vyučuje, říká, že první oltář vybudoval Adam na Boží pokyn. Podrobněji o tom zde.

Oběť nemůže být bez oltáře, stejně jako oltář nemůže být bez oběti. Na oběti je podstatná krev. Proč je nutná krev? Protože v krvi je život a ten byl kvůli vině ztracen. Je napsáno, že odplatou za hřích je smrt (Římanům 6,23). Bez viny byl jen Adam, jen po tu dobu před pádem, a potom Ježíš, který přišel jako „druhý Adam“ napravit, co pokazil ten první. Všechny nás ostatní může Bůh vnímat jako nevinné jen skrze krev Ježíše, protože bez vylití krve není odpuštění hříchů (Leviticus 17,11). Proto je i kříž, na který Ježíše přibili, vnímán jako oltář.

Když přinášeli oběti lidé, nedělali to vždy dobře. Na Ábelově oltáři byla správná oběť, beránek, protože Ábel byl pastýřem stáda. Na Kainově oltáři byla oběť špatná; byl to zemědělec workholik a přinesl oběť z úrody své práce na prokleté zemi. Bylo to hned poté, co Bůh řekl Adamovi: Protože jsi uposlechl svou ženu a jedl jsi ze stromu, o kterém jsem ti přikázal: Z toho nejez, budiž kvůli tobě prokleta země: S námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života. Bude ti vydávat trní a bodláčí a budeš jíst polní rostliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš (Genesis 3,17-19).

Je zajímavé, že všichni lidé již od samého počátku věděli, že je zapotřebí oltář, chtěl-li člověk od Boha (nebo od různých bůžků) získat to, co potřebuje: ochranu a požehnání pro různé oblasti života. Kromě křesťanských církví různých ritů používají oltáře příslušníci afrických kmenů i vyznavači hinduismu, taoismu, buddhismu, druidové, Řekové i Římané.. Oltáři v mešitě se říká mihrab. Je zajímavé, že toto slovo je příbuzné s hebrejským slovem pro požehnání, cherub a meč. Cherubové s plamenným mečem střežili vchod do ráje, kde byla plnost požehnání. Proto se různí vykladači domnívají, že i oltáře Ábela a Kaina byly v jejich maximální blízkosti. Dva cherubové byli též na víku schrány či archy úmluvy.

Co udělal Noe jako vůbec první počin po potopě? Postavil oltář, přinesl oběť, a dostal příslib stvrzený duhou, že další potopa už nebude. Abra(ha)m postavil několik oltářů, na kterých obětoval Stvořiteli. Ten z Mamre, který byl uprostřed Abra(ha)mova ohrazeného tábora, archeologové objevili, můžete si o něm přečíst tady. Ale oltář, na kterém kdy nějaký člověk přinesl oběť, která změnila svět, protože se dotkla Božího srdce, postavil Abraham na hoře Moria; je v dnešním Jeruzalémě. Na něj položil jako oběť Stvořiteli své srdce, spolu se svým synem Izákem.

Izák se proti biologickým zákonům narodil jako Bohem přislíbené dítě, když Abrahamově ženě bylo devadesát let a Abrahamovi sto. Přesto byl Abraham ochoten ho Bohu odevzdat, protože věřil, že ho Bůh může vzkřísit z mrtvých. Stvořitel však Abrahamovi zabránil Izáka zabít a místo něho, na stejném místě, dopustil později zabití svého vlastního syna (22. kapitola Genesis). Beránek chycený v houští, jehož Abraham nakonec místo Izáka zabil, byl předobrazem Beránka Božího, který byl na počátku letopočtu ukřižován, jako dokonalá oběť a nepřehlušitelné svědectví Boží lásky a odpuštění všem, kteří to s pokorou přijímají.

Oltář postavil každý biblický patriarcha. Obětovali na něm zvířata, jejichž krev mohla hříchy jen přikrýt, ne odstranit. Izák postavil oltář v Beer-ševě (Genesis 26,25), Jákob opravil Abra(ha)mův oltář v Bét-elu (Genesis 35,1-7). Oltář postavili i Mojžíš (Exodus 17,15; 24,4), Jozue, Samuel, David..

Jak popisuje funkci oltáře Dr. Francis Myles? Jako rozhraní: bránu, velvyslanectví, přistávací plochu letiště, platformu, stůl či oltář, skrze niž by mohl Bůh či jiná duchovní bytost s člověkem jednat o zásahu do světa lidí. Bůh je duch a pohybuje se v duchovním světě. My jako materiální lidé žijící v pozemských tělech ho nevidíme. Ale jako je mezi dvěma suverénními státy hranice s hraničním přechodem, stejně tak existuje i hranice mezi nebem a zemí, jejímž přechodem je oltář.

I když si to ne vždy uvědomujeme či připouštíme, máme v sobě hlubokou touhu s Bohem komunikovat. Komunikace mezi materiálním a duchovním světem má probíhat za právních podmínek, které určil Bůh. Jeho slovo má závažnost zákona. Bůh se ve své suverenitě rozhodl pracovat na Zemi skrze člověka, jemuž dal k vládě nad Zemí autoritu (Genesis 1,26); proto například můžeme krotit šelmy. Bůh je svrchovaný v Božím království a patří mu Země i její plnost; člověk však má nad Zemí Bohem delegovanou svrchovanou autoritu.

Ty dva způsoby přistupování k božstvům stylem Ábel versus Kain - podle Božích pravidel či mimo ně, se linou celou historií lidstva. Bible i archeologie na četných příkladech ukazují, že lidé obětovali buď Stvořiteli nebo modlám, tedy démonům. Bible referuje o oltáři, který Áron postavil před sochu zlatého telete, když si to vymohl lid zvyklý na bohy Egypta, kde například kráva zosobňovala bohyni Hathor (Exodus 32,5). Nebýt Mojžíše, který za svůj lid u Boha prosil, stálo to celý národ život.

Přesto to později zopakoval Jarobeám, který se po oddělení severních kmenů od Judska snažil „svým“ lidem zabránit, aby chodili uctívat do zahraničí, do jeruzalémského Chrámu (První královská 12,26-30).

Za pohanskými oltáři nebo těmi, které se jako pravé jen tváří, stojí strach, kontrola a manipulace. O jednom z těch nejhorších, s nimiž spolupracovali Hitler i Stalin, si můžete přečíst tady.

Jak měl vypadat oltář k zápalným obětem a obětem za hřích, na kterých se obětovala zvířata? Měl být buď z hlíny nebo z neopracovaného kamene a neměly k němu vést schody, ale mělo se stoupat po rampě (Exodus 20,25-26). Takovým oltářem byl i oltář, který na Boží pokyn postavil po příchodu do Zaslíbené země Jozue na hoře Ebal, viz titulní obrázek. Z ní mělo šest izraelských kmenů volat přes údolí k hoře Gerizim, co postihne ty, kteří nedbají Božích příkazů, zatímco šest ostatních kmenů mělo volat z hory Gerizim k hoře Ebal, jaké požehnání čeká ty, kteří budou ty příkazy dodržovat. Způsobilo velkou senzaci, když archeologové u Jozuova oltáře našli olověnou destičku, na které je to prokletí zapsané. Překvapuje vás, že k tomu proklínání docházelo tam, kde byla prolita krev na odpuštění hříchů i ke zrušení toho prokletí?

A kde má oltář být? Tam, kde to Stvořitel určí; Exodus 20, 24b: Na každém místě, kde nechám připomínat své jméno, přijdu k tobě a požehnám ti.

Stánek úmluvy byl mobilní; později byl v Jeruzalémě postaven kamenný chrám. V obou byly oltáře tři:

V Leviticu 9,24 je zaznamenáno, jak se přiznal Stvořitel k oběti přinesené k zasvěcení Árona a jeho synů ke kněžské službě: Od JHVH vyšlehl oheň a strávil na oltáři zápalnou oběť i tučné části. Všechen lid to viděl, výskali a padli na svou tvář. Totéž se stalo, když David obětoval na oltáři na hoře Moria a také při Elijášově konfrontaci s falešnými kněžími na hoře Karmel, kde se Stvořitel přiznal k oběti přinesené Elijášem, zatímco oběť Baalových a Ašeřiných proroků nadpřirozeným ohněm pohlcena nebyla. Díky tomu všichni poznali, že Elijáš slouží pravému Bohu, zatímco bůh Baalových proroků je bohem falešným.

Když Šalomoun zasvětil v Jeruzalémě chrám, Bůh mu odpověděl takto: Vyslyšel jsem tvou modlitbu a vyvolil jsem toto místo za obětní dům.. Moje oči budou otevřené a moje uši pozorné k modlitbě z tohoto místa. Nyní jsem vyvolil a posvětil tento dům, aby tam navěky přebývalo mé jméno. Mé oči a mé srdce tam budou obráceny po všechny dny (Druhá Paralipomenon 7,212.15-16).

Zde je to mystérium a možná i důvod, proč se stavěly všechny ty oltáře: Oltářem je i naše srdce. Proč srdce? Protože srdce je místem, kde Bůh mluví k člověku, který je Božím chrámem. Aby mohl člověk slyšet Boží hlas, potřebuje mít srdce s „protesanýma ušima“ či „obřezané“. Obraz výměny, který přinášejí velcí bibličtí proroci ohledně lidského srdce, o němž mluví jako o proradném, odkazuje na kamenné desky zákona v arše úmluvy, která byla srdcem Božího stánku:

Toto praví Panovník Jahveh: I shromáždím vás z těch národů a vezmu vás z těch zemí, do nichž jste byli rozptýleni, a dám vám izraelskou zemi. Přijdou tam a odstraní z ní všechny její ohavné modly a všechny její odporné věci. A dám jim jedno srdcea nového ducha vložím do vašeho nitra, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce masité, aby žili podle mých ustanovení, zachovávali má nařízení a plnili je. I budou mým lidem a já budu jejich Bohem. Avšak ohledně srdce těch, jejichž srdce chodí za jejich ohavnými modlami a za jejich odpornými věcmi: Jejich cestu jsem uvalil na jejich hlavu, je výrok Panovníka Jahveh (Ezechiel 11,17-21).

Řekni domu izraelskému: Toto praví Panovník Jahveh: Já to nedělám kvůli vám, dome izraelský, nýbrž pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, kamkoli jste přišli. Posvětím své velké jméno, znesvěcené mezi národy, které jste mezi nimi znesvětili. I poznají ty národy, že já jsem Jahveh, je výrok Panovníka Jahveh, až budu mezi vámi posvěcen před jejich očima. Tehdy vás vezmu z těch národů, shromáždím vás ze všech těch zemí a přivedu vás na vaši půdu. Pokropím vás čistou vodou a budete čistí; očistím vás od všech vašich nečistot a od všech vašich bůžků. Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. Svého ducha dám do vašeho nitra a způsobím, že budete žít podle mých ustanovení a má nařízení budete zachovávat a plnit. Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům. I budete mým lidem a já budu vaším Bohem (Ezechiel 36,22-28).

Toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je výrok Jahveh: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem (Jeremiáš 31,33).

Jaké je spojení mezi oltářem a modlitbou? V Bibli je daleko častější slovo „oltář“ než „modlitba“. Modlitba, která nepřichází skrze oltář, je jen toužebným přáním. Nelze na ni dostat odpověď, není-li přinesena podle práva, tedy skrze oltář. Byl by porušen zákon území. Oltář musí modlitby předcházet. Modlitba je aktivitou oltáře našeho srdce. Slova, ke kterým nepřipojíme srdce, jsou jen zbytečným opotřebováváním rtů. Nemáme-li na modlitby odpověď od Stvořitele, může to být proto, že naše srdce ještě není připravené být Božím oltářem. Srdce musí pro naše prosby vytvořit oporu, jako skutečný Boží oltář.

Někoho by mohlo šokovat tvrzení, že vše důležité v našem životě se odehrává u oltáře. Je tomu ale tak, když na své srdce pohlížíme jako na oltář, kde se naše srdce setkává se srdcem Božím.

Když se dítě narodí, dostává jméno. Pokud jeho rodiče hledají před Bohem ve svém srdci, jaké jméno by mělo jejich dítě nést, a pak ho svému dítěti dají, dostává dítě do vínku velký dar: Jeho jméno s jeho charakterem i s jeho životním posláním spolupracuje (více zde). Jména klíčových osob, jako byli Jan Křtitel (Jochanan znamená Bůh je milostivý) či Ježíš (Ješua znamená Zachránce) doručili jejich rodičům osobně vysoce postavení andělé, ale správné jméno by mělo dostat každé dítě, které se narodí, protože každý z nás má své poslání a je důležitý.

Kam má dítě chodit do školky a do školy, kde má hledat své kamarády, jaké má nadání a jak ho rozvíjet? Jak to, že nejsou všichni třeba elektrikáři, lékaři nebo právníci, ale srdce táhne mladé muže a ženy k různým řemeslům a profesím, takže společnost může fungovat? Kde hledat partnera/partnerku, který či která je ten/ta správný/správná, aby si rozuměli a doplňovali se? Kde budou bydlet? Kde budou pracovat? To všechno jsou otázky, na které hledá člověk odpověď ve svém srdci, tedy od Stvořitele. Manželství se uzavírá v okamžiku, když se ti dva navzájem zaslíbí. Slíbí si věrnost před svědky a pečetí je smlouva krve, o ní více tady. Oltářem je pak i manželská postel; vzniká na ní nový život.

Bůh ví, že je to tady těžké. Proto dal každému člověku na pomoc anděla, který zná naše poslání a pomáhá nám, abychom ho naplnili. Někdy to ti andělé mají s námi dost těžké. Ale nakonec nás zase chtějí přivést tam, odkud jsme přišli, když se naši rodiče potkali a Stvořitel se k jejich počínání přiznal. Naše tělo tu pak zůstane.

Ti, kteří jsou v nebi a pozorují nás dosud živé, ale nemohou s námi mluvit, čekají, až jim budou jejich pozemská těla obnovena a vrácena. Pokud byla uložena do hrobu celá, je to jednoduché, ale pro Stvořitele není problém dát dohromady ani po kremaci rozptýlený popel. Shromáždit ostatky svatých, které jsou vložené do oltářů po celém světě, by mohlo být těžší.