Ozvuky kauzy Marka Orko Váchy: Pátrání po ubrusu v Bibli

Marek Orko Vácha v římskokatolické církvi zůstává, mše sloužit může. Byl mu „jen“ zrušen pracovní úvazek v Praze. Ozvuky doprovodné tsunami nicméně doznívají, viz pěkný rozhovor MOV s Lucií Výbornou v Radiožurnálu či na YT kanálu Pastoral Brothers poněkud punkový komentář, v jehož názvu slovo „ubrus“ figuruje, viz odkazy dole.

Napadla i vás v souvislosti s tím vším otázka, co vlastně se o ubrusu píše v Bibli? Pojďme se na to podívat. Připravte se ale na šok.

V překladu Nového zákona s názvem Katolický liturgický překlad bychom slovo ubrus hledali marně. https://obohu.cz/bible/index.php?hledat=ubrus&k=L&styl=KLP&kap=2&kde=1

(Český katolický překlad - Nový Zákon čili tzv. „liturgický překlad“ vzniklý pod vedením V. Bognera vyšel v roce 1988. Překlad vychází z překladu NZ od Ondřeje Petrů.)

Pokud se slovo ubrus v některém z českých překladů (Ekumenický překlad, ČSP, Bible 21) najde, je to ve Starém zákoně v knize Izajáš 21,5 v situaci popisující válečný útisk: 4Mé srdce se potácí, hrůza mne ohromila; soumrak, který jsem si přál, se mi změnil ve zděšení. 5Připravit stůl, prostřít ubrus, jíst a pít … Vstaňte, velitelé, mažte štíty! 6Vždyť toto mi řekl Panovník: Jdi, postav hlídku. Ať oznámí, co uvidí. (ČSP)

Někteří jiní překladatelé to spojení „prostřít ubrus“, hebrejsky cafih ha cafit, překládají jako „hlídat ve strážné věži“. Jak k tomu došli? Slovo cafih používá Bible pro potahování nebo pokrývání, typicky kamene nebo dřeva zlatem, stříbrem či drahokamy. Překlad slovesa cafih jako„prostřít“ nebo „potáhnout“ je tedy celkem jednoznačný. Proč se ale podstatné jméno ha cafit překládá nejen jako „ubrus“, ale i jako „strážná věž“? Protože se v celém textu Starého zákona vyskytuje pouze jednou. Slovníky uvádějí jeho význam jako „kobereček“ nebo „hlídat“, což pochází z představy modliteb na kolenou, kdy věřící prosí Boha o ochranu, čímž svůj tábor hlídají i duchovně. Protože je před spojením cafih ha cafit jednoznačný„stůl“ a za ním „jíst a pít“, zvolili překladatelé logicky slovo „ubrus“ jako potah stolu. Před bojem je přece zapotřebí se posilnit..

Stůl s ubrusem ve vojenském táboře ale nevyvolává asociaci se stolem, který by sloužil jako oltář. Skutečně nás nezachrání žádný překlad, který by přinesl ubrus i na jiném místě Písma a v posvátnější souvislosti?

Sláva, jeden zachránce se našel! Je jím překlad zvaný Jeruzalémská bible. Více o něm zde https://obohu.cz/bible/index.php?hledat=ubrus&k=Iz&styl=JB&kap=22&kde=1#

Manželé Halasovi překládají slovem ubrus řecké slovo othone, které se vyskytuje pouze ve Skutcích apoštolů: V pasáži, která popisuje vidění apoštola Petra, jež ho dovedlo k tomu, že zcela porušil příkaz oddělovat Židy od ostatních národů, když přijal pozvání bohabojného římského setníka Kornélia a kázal v jeho domě evangelium, díky čemuž ke všem lidem z Kornéliova domu přišla nejen záchrana, ale i dar Ducha svatého. Ta velká „plachta“, jak othone překládá Český studijní překlad či Bible 21, v níž se v Petrově vidění nacházela všemožná rituálně nečistá zvířata, která měl „zabíjet a jíst“, se překládá i jako „plátno“ či „prostěradlo“ (Kraličtí).

Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší k zemi, podobalo se to ubrusu svázanému za čtyři cípy. (Skutky 10,11)

„Dlel jsem ve městě Joppe na modlitbách,“ řekl, ,,když tu jsem ve vytržení měl vidění: z nebe se snášelo cosi podobného velikému ubrusu spouštěnému za čtyři cípy a dospělo to až ke mně. (Skutky 11,5)

Dal by ale někdo něco takového na stůl, který má sloužit jako oltář? Říkáte, že ne? Ještě s tou odpovědí chvíli počkejte.

Slyšeli jste už o Turínském plátnu, jež je s největší pravděpodobností Ježíšovým pohřebním rouchem? Několik článků si o něm můžete přečíst třeba tady. Někteří, kteří jako Russ Breault, o něm bádají, píší a přednášejí, poukazují na zvláštní souvislost: Že je totiž to slovo othone ze Skutků 10,11 a 11,5 velice blízké jinému řeckému slovu, které označuje jemnou lněnou tkaninu, do níž Josef z Arimatie s Nikodémem zabalili Ježíšovo tělo, spolu s velkým množstvím aloe a myrhy, než ho položili do hrobu, jak napsal Jan (19,40). Jan také líčí, jak (on sám) přišel po vzkříšení ke hrobu a uviděl v něm jen samotná plátna, othonion, ale dovnitř do hrobu nevešel (20,5). Dovnitř pak vstoupil Petr, který přiběhl za Janem, a také on uviděl plátna, ale šátek z Ježíšovy hlavy byl svinutý na jiném místě (20,6-7). Také Lukáš (24,12) píše o tom, že Petr viděl v hrobě jenom ta plátna, othonion.

Turínské plátno se do Evropy dostalo přes Edessu, což je Şanliurfa v dnešním Turecku, a přes Konstantinopol, odkud ho přivezli křižáci do Francie. Dlouho (a zprvu jen tajně) bylo v soukromém držení předních panovnických rodů, s nimiž se dostalo do italského Turína. Naposledy bylo v majetku savojského vévody Umberta II. (1904-1983), který byl krátce i králem Itálie. Ten ve své závěti svěřil Turínské plátno do péče papežského stolce s tím, že bude fyzicky v Turínské katedrále. Je velký zázrak, že přečkalo četné nástrahy včetně dvou požárů či řadu případů, kdy bylo vystavováno pod širým nebem.

V počátcích fotografie vyvolalo velkou senzaci zjištění fotografa Secunda Pia, že obraz, který je na plátně dosud vidět, přestože postupně vybledává, je vlastně něčím jako negativní fotografií přední i zadní strany těla muže se znaky, jež plně odpovídají biblickému popisu Ježíšova ukřižování. Když byly negativy fotografií plátna vyvolány, vznikl obraz, jemuž fotografové říkají „pozitiv“ (na spodním obrázku je uprostřed). Mnohým to přivodilo šok.

Od osmdesátých let bylo Turínské plátno podrobně zkoumáno mnoha odborníky všech příslušných oborů, pomocí všech dostupných metod. Vyšlo o něm mnoho odborných i popularizačních publikací, článků, byly natočeny filmy. Kromě již zpochybněných výsledků uhlíkové analýzy, která se ukázala být analýzou středověké záplaty, nic neumožňuje domnívat se, že by ten obraz mohl být středověkým uměleckým výtvorem či jiným podvrhem.

Na tomto obraze malíř znázornil, jakým způsobem bylo Ježíšovo tělo do plátna zabaleno - jak mohl vzniknout jeho oboustranný otisk na plátnu:

Jak ukazuje tento článek, maďarský rukopis ze 12. století obsahuje kresbu zobrazující jak ukládání Ježíšova těla do hrobu, tak i plátno, které zůstalo po vzkříšení těla prázdné. Jsou na něm zakreslené i díry v liniích písmena „L“ – jak nad tím plátnem kněz kdysi naznačoval pohybem kadidelnice kříž a pár žhavých uhlíků přitom spadlo na plátno. A to nemohlo ležet jinde než – na oltáři! Podle velikosti těch dírek se dalo zjistit, jak bylo tehdy složeno – která část byla nahoře a která vespod.

Ježíšovo pohřební roucho, které je nejen svědkem jeho mučení a smrti, ale i jeho vzkříšení, tedy raní křesťané, ať již v Edesse nebo v Konstantinopoli, pokládali na oltář. Byla to nejen dokonalá připomínka, ale současně i důkaz toho, že Ježíš jako nejvyšší velekněz podle řádu Melchisedekova, přinesl sám sebe jako živou oběť, která je stále platná (Židům 9,14).

Věřící si tak připomínali, co (nejen) pro ně Ježíš udělal: Že jeho krev, jejíž stopy na této látce zůstaly, tekla za odpuštění našich hříchů. Že Boží „děti mají účast na krvi a těle“ (Židům 2,14). Že skrze jeho smrt jsme osvobozeni od hříchů i od strachu ze smrti, která nás držela v otroctví (Židům 2,15). A že s ním jsme vzkříšeni a žijeme v něm i my (Koloským 2,6+12).

Každý, kdo se dnes dívá na oltář, si může představit, že na něm neleží vyšívaný ubrus, ale Ježíšovo pohřební plátno se stopami jeho krve a s obrazem jeho těla, který vznikl při jeho vzkříšení. A hned jasně vidí, že život zvítězil nad smrtí.

Ježíšovo pohřební roucho je jenom jedno a v poslední době se vystavovalo v italském Turínu jednou za desetiletí. Mimochodem, letošní rok je tím rokem, na který se mnozí těšili, protože ho chtěli spatřit na vlastní oči, byť jen na chvilku, při postupování v nekonečné řadě věřících. Není to možné. Letos v květnu prý vystaveno nebude. Můžeme si ale prohlížet dobové obrazy ukazující, jak bylo vystavováno v minulosti.

Reprodukci obrazu Turínského plátna je však možné získat, a to i „v životní velikosti“. Od šestnáctého století nechávali majitelé Turínského plátna malovat jeho kopie, více či méně zdařilé, jako dary pro významné evropské osobnosti. Jednu takovou máme i u nás. Správci dnešních chrámů, kostelů, muzeí či organizátoři výstav pořizují novodobé fotokopie, z nichž některé působí velmi věrohodně.

A tak se naše dnešní anketní otázka nabízí sama:

Odkazy: