Článek
Co je freediving? Ve skutečnosti jde o široký pojem
Obecně je tedy freediving potápění bez dýchacího přístroje. Ve své výkonnostní variantě se ale dělí na celou řadu disciplín. V první řadě je to tzv. statická apnoe, při níž jde potápěči o to vydržet pod vodou na jeden nádech co nejdéle.
Druhou freedivingovou disciplínou je potom tzv. dynamická apnea. V rámci této disciplíny je třeba uplavat na jeden nádech co nejdále. Hlubinné potápění zase pracuje s hloubkou ponoru jakožto se svým hlavním parametrem. Plavat lze s ploutvemi i bez nich, se závažím i bez něj apod. Freediving je zkrátka nesmírně rozmanitý.
Freediving a jeho rekordy
Mnoho freedivingových disciplín znamená také mnoho freedivingových rekordů. Začněme tím, který měl v minulosti i českého držitele. V roce 2004 se dokázal Martin Štěpánek ponořit v rámci disciplíny zvané „konstantní váha s ploutvemi“ do hloubky 122 m, aktuálně platný rekord pak drží Alexey Molchanov se 128 m. Mezi ženami pak Natalia Molchanova s rekordem v hloubce 101 m. A v čem disciplína vlastně spočívá? V ponorech s ploutvemi a závažím, které se však v dané dosažené hloubce neodhazuje a je třeba s ním vyplavat zase nahoru.
Rekordmanem zmíněné statické apnea je Stephane Mifsud, který vyrdžel pod vodou 11 minut a 35 sekund, mezi ženami je to opět Natalia Molchanova s 9 minutami a 2 sekundami. Asi nejzajímavější disciplínou je potom tzv. No Limit. V tomto případě je možné k sestupu použít jakékoliv závaží a k výstupu nad hladinu balon. A rekordmani? Rakušan Herbert Nitsch s 214 metry a Tanya Streeter se 160 metry-
Minimálně v minulosti se ale rekordmani, byť neoficiální, jistě rekrutovali příslušníci indonéského kmene Bajau, kteří se při lovu ryb často potápěli až do 70 metrů a údajně vydrželi pod vodou až 13 minut. Zajímavé je, že příslušníci tohoto kmene, který se této činnosti věnuje již po staletí, mají v průměru významně větší slezinu sloužící jako zásobárna krve. A tím se dostáváme k poslední kapitole.
Freediving je sport, jehož rekordy jsou pro většinu smrtelníků jen těžko představitelné.
Co na to fyzika?
V 17. století spočítal irský fyzik a přírodovědec Robert Boyle, že maximální hloubka, které je člověk schopen dosáhnout, je 30 m. Poté by mělo dojít k roztržení plic. Experimentální důkaz toho, že se Boyle mýlil, přinesl Maďar Raimondo Bucher. Jak je to ale možné, když Robert Boyle ve svém výpočtu žádnou chybu neudělal?
Fyzikální výpočet, který bude založen jen na tvaru a objemu našich plic skutečně skončí vždy pomyslným roztržením plic. Potíž je ale v tom, že výpočet tohoto typu bere plíce jako statický orgán, který se nemění v závislosti na vnějších podmínkách. A tak tomu není.
Zdá se, že existuje něco jako „potápěcí reflex“. Lidské tělo je při potápění schopno snížit tep a navozuje si stav podobný hibernaci. Srdeční akce klesá k 40 úderům za minutu, ti nejlepší jí potom sníží až na 10 úderů za minutu. Paralelně s tím dochází k přesunům krve v těle. Krev se hromadí v srdci, mozku a také v plicích. Tím pádem plíce neprasknou, ale pouze se smrští. Podmínkou úspěšného ponoru je ale i přes to všechno velmi dobrá fyzická kondice a schopnost uvést své tělo i mysl do stavu klidu podobného meditaci. Pokud jste toho schopni, máte nejlepší předpoklady k tomu stát se freediverem.
