Článek
Airbus v ruských barvách
Na začátku devadesátých let se ruská letecká společnost Aeroflot snažila vylepšit svou pověst a začala do své flotily pořizovat moderní západní letadla. Jedním z nich byl i zbrusu nový Airbus A310. Okamžitě se stal chloubou aerolinek. Šlo o letadlo spolehlivé, technologicky vyspělé a vybavené technologiemi, kterými ruská letadla nedisponovala. Šlo např. o špičkového autopilota.
Psal se 23. březen 1994 a Airbus měl namířeno z moskevského letiště Šeremetěvo do Hongkongu. V kokpitu seděla velmi zkušená posádka a letadlo bylo ve skvělém stavu. Co by se mohlo stát? Jenomže kapitán Jaroslav Kudrinskij vzal na tento let jako cestující i své dvě děti, šlo o dvanáctiletou Janu a patnáctiletého Eldara.
Někde nad nekonečnou Sibiří letělo letadlo poklidným letem, cestující klimbali na svých sedačkách a piloti udělali osudovou chybu. Kudrinského kolega a současně švagr, kapitán Makarov, totiž pozval jeho děti do kokpitu. A ten, protože se chtěl jako každý správný otec pořádně pochlubit svojí prací, jim dovolil sednout si na místo pilota.
Neočekávaná katastrofa
Nejprve si „řízení“ vyzkoušela Kudrinského dcera. Piloti jí nechali jemně hýbat řízením, ve skutečnosti byl ale zapnutý autopilot a malá Jana si jen myslela, že skutečně řídí. Po ní si na místo pilota sedl její bratr. A v tu chvíli se spustila nešťastná série událostí.
Eldarovi bylo patnáct a rozhodně se nespokojil s tím samým, co stačilo jeho dvanáctileté sestře. S řízením chtěl prostě pořádně zahýbat. Piloti ale byli v klidu, protože nečekali, že by mohlo dojít k odpojení autopilota. A i kdyby k němu došlo, letadlo by je přece upozornilo. Jenomže takhle hovořila jejich zkušenost s létáním s ruskými letadly. Airbus fungoval jinak. Jeho autopilot neměl jen dvě polohy, tedy zapnut a vypnut, byl výrazně sofistikovanější. A navíc nedisponoval zvukovou signalizací, vše signalizovala jen malá dioda, na kterou ale nikdo ani nepomyslel.
Počítačové znázornění letu ruského Airbusu.
Chlapec si tedy hrál s řízením a piloti se nenuceně bavili. Až ve chvíli, kdy se chlapec poněkud nervózně zeptal, proč se umělý horizont naklání, pochopili, že je něco v nepořádku. Letadlo se naklánělo stále více. Piloti ale nevěděli proč, nedošlo jim, že je autopilot částečně odpojen. Jejich dlouholeté zkušenosti pracovaly proti nim. Uvažovali totiž jinak, než jak by v Airbusu měli.
Příčinu problémů hledali v tom, že letadlo vstoupilo do tzv. vyčkávacího vzorce, tedy vlastně kroužení před přistáním. To, že to tak není, pochopili ve chvíli, kdy se letadlo naklonilo tak, že začalo padat. Přetížení jim v tu chvíli navíc neumožnilo dostat se k řízení. To se jim povedlo až po chvíli a oni začali naučeným způsobem vyrovnávat letadlo. Jenomže tím zpečetili svůj osud a osud všech lidí na palubě.
Jedna úroveň autopilota nefungovala, ty další ale ano a pokud by lidé do řízení nezačali zasahovat, stroj by situaci zvládl sám. Zoufalá snaha letadlo řídit ve skutečnosti situaci zhoršila a dostala jej do situace, ze které už se nemohlo dostat.
Mimochodem, vyšetřovatelé nejprve dětské ostatky v troskách kabiny přičítali tomu, že je tam vymrštil náraz. Až záznamy z černé skříňky přesně odhalily, co se v kokpitu přes neštěstím dělo.
Havárie vedla k podrobnějšími výcviku zvládání krizových situací nejen v Rusku, ale i jinde na světě. Začalo se také více dbát na dodržování pravidel. O sedm let později potom pak přišlo 11. září a od té doby je pilotní kabina prakticky nedobytná pevnost.
