Článek
Cena za nečinnost
Název tohoto odstavce je podtitulem zmíněné zprávy, která nepopisuje jen stav v samotné Africe, ale možná ještě mnohem důležitější je to, co z ní vyplývá ve vztahu k rozvinutým částem světa. Jak již bylo zmíněno, zpráva pochází z roku 2022. Situace se ale od té doby k lepšímu rozhodně nezměnila, spíše naopak.
Hlad je v regionu východní Afriky realitou pro téměř 200 milionů lidí. Nejedná se přitom o žádné hypotetické riziko, ale o každodenní realitu. V období, o kterém zpráva mluvila, umíral ve východní Africe z důvodu hladu jeden člověk každých 48 sekund. Jinými slovy: každou hodinu to bylo 75 lidí, každý den 1800 lidí, každý týden 12 500 lidí atd. Chybí jim přitom vlastně úplná maličkost, jen zlomek toho, co máme denně k dispozici my.
Africké děti před svojí školou: tohle jsou ty šťastnější.
V případě, že na východní Afriku udeří sucha (a stává se to stále častěji), především v zemích jako je Somálsko, Etiopie nebo Keňa jsou postiženy desítky milionů lidí a jejich vlády nemají nejmenší možnost s tím něco udělat. Mluvíme totiž o jednom z nejchudších regionů na světě. O to zásadnější je proto humanitární pomoc ze západu. Tu realizuje především potravinový program OSN, který je samozřejmě placen z příspěvků členských států. Ty se však nyní radikálně snižují. Nejprve došlo k omezování pomoci po pandemii covidu-19 a nyní se zase projevuje omezení financování americké humanitární pomoci na příkaz Donalda Trumpa.
Přiznejme si vlastní nezájem
Rozhodně ale nejde jen o amerického prezidenta nebo kteréhokoliv jiného politika západního světa. Ti jsou totiž jen obrazem svých voličů. Přiznejme si, že ani hladomor biblických rozměrů nás v Evropě vlastně nijak nevzrušuje. Ačkoliv máme jakousi mlhavou představu o tom, že v Africe to leckde není tak úplně jednoduché, detaily nás vlastně nezajímají. Tápeme v odhadech toho, kolik lidí v Africe umírá. A i když se to náhodou dozvíme, nic to s námi nedělá.
Není cílem tohoto textu tvrdit, že každý Evropan by měl trávit alespoň půl hodiny sledováním reportáží ze Somálska. Rozhodně ale stojí za zamyšlení to, co vlastně náš nezájem vypovídá o společnosti jako celku. Pokud na nás nikterak nepůsobí fakt, že jen v Somálsku umírá v případě sucha více než čtvrt milionu dětí ročně, nestáváme se ve skutečnosti živoucím potvrzením slavného Stalinova výroku "smrt jediného člověka je katastrofa, smrt milionů je pouhá statistika"?
Na stále častějších obdobích sucha se samozřejmě podílí z velké části i probíhající klimatická změna. Ta v budoucnu učiní některé oblasti Afriky (a nejen je) prakticky neobyvatelnými. Již nyní se zde lidé pravidelně potýkají s tím, že přicházejí o dobytek, a dokonce i o své velbloudy. Bojuje se zde o poslední zdroje a někteří volí odchod čímž vytvářejí migrační vlny. Není těžké, umět si představit, že i pro západ je ve skutečnosti mnohem výhodnější pomáhat lidem přímo v Africe než si nechat problém přijít na své vlastní hranice. Přesto je právě tento přístup v dnešní době spíše opouštěn.
Jestliže se západ staví do role jakési morální autority a vyzdvihuje sebe sama jako prostor, kde je lidská důstojnost jednou z nejcennějších věcí, jak s tím jde dohromady fakt, že ponecháváme umírat lidi v tak ohromných počtech jen proto, že se narodili někde jinde než my? Zcela nepoužitelný je přitom argument, že je každý svého štěstí strůjcem. To by platilo pouze v případě, kdybychom měli všichni stejné startovací podmínky. To však samozřejmě splněno ani náhodou není.
Co z toho všeho plyne? Prvním krokem by ale mělo být zamyšlení se nad současným stavem. Pro začátek by si měl každý člověk položit otázku, zda je to podle něj v pořádku či není.
