Článek
Co je fetální chirurgie?
Základní princip tohoto nového a dynamicky se rozvíjejícího oboru medicíny spočívá v tom, že se závažné vývojové vady plodu odstraňují ještě před narozením. Tyto zákroky mají potenciál zachraňovat životy dětí, nebo výrazně zlepšit kvalitu jejich pozdějšího života. Nejedná se samozřejmě o zákroky snadné, ale to, co bylo ještě před několika desetiletími naprosto nepředstavitelné, je dnes běžnou součástí péče o těhotné.
K provádění těchto zákroků se nejčastěji používají endoskopické techniky a do budoucna se ale počítá i se stále častějším využíváním genové terapie či mikroskopických robotů. V minulosti byly běžné i operace přímé s otevřením dělohy. Ty však znamenaly extrémní riziko komplikací a dnes jde o postup, který už je ve většině případů překonaný. Velkou výhodou operací prováděných přímo na plodu je fakt, že má mnohonásobně vyšší schopnost regenerace než tělo již narozeného dítěte či dokonce dospělého člověka.
Historie fetální chirurgie
První pokusy o chirurgii prováděnou přímo na plodu se datují do 60. a 70. let minulého století. Byla to především ale léta osmdesátá, kdy došlo ke skutečným průlomům. Jako první skutečně úspěšná operace plodu je nejčastěji zmiňována ta z roku 1981, kdy na univerzitě v San Franciscu provedl Michael Harrison nápravu močového traktu u nenarozeného dítěte. Endoskopické metody v kombinaci s laserem začaly být využívány v 90. letech. Jen o málo později se přidali i čeští lékaři, kteří jsou dnes v tomto oboru považováni za součást světové špičky.
Operace syndromu tzv. feto-fetální trasfúze je dnes již přímo v děloze operována často.
Typické zákroky fetální chirurgie
Mezi dnes již poměrně běžné, byť stále velmi náročné zákroky patří například operace syndromu feto-fetální transfúze. Ten se objevuje u jednovaječných dvojčat, které dohromady sdílejí placentu. Může totiž dojít k tomu, že krev nebude mezi oběma plody protékat rovnoměrně. Jeden z nich má potom krve nadbytek, druhý nedostatek. Nebezpečné je to pro oba. Lékaři dnes dokáží upravit cévní spojení s placentou tak, aby se průtok krve v obou plodech vyrovnal. Mimochodem, v Česku je úspěšnost takových zákroků přes 90 procent.
Dalším příkladem zákroků fetální chirurgie je náprava vrozené vady bránice. Děti s touto vadou jsou ohroženy proto, že se jim po porodu neroztáhnou plíce a ony se tak nemohou nadechnout. Již v děloze jim je proto do plic zaveden drobný balónek, který jim s dýcháním po porodu pomůže. Lékaři pak mají dost času na to, aby vrozenou vadu opravili standardním způsobem.
Závěrem
Fetální chirurgie představuje nesmírně silný nástroj, s nímž mohou lékaři bojovat o životy a zdraví dětí i matek. Již dnes má neuvěřitelné výsledky, a navíc jde i o obor, který se stále prudce rozvíjí. Lze si také představovat, kam se dostane za dalších dvacet či třicet let. Informace o vrozených vadách byly dříve pro rodiče tragickou zprávou, která je stavěla před to nejhorší představitelné rozhodování: buď těhotenství ukončit, nebo riskovat u dítěte vážné zdravotní problémy s neřešitelnými komplikacemi. V mnoha případech dnes přichází v úvahu ještě třetí možnost, kterou je chirurgický zákrok. Fetální chirurgie tak přináší naději i tam, kde dříve žádná nebyla.
