Článek
Izolované skupiny stále existují
Za zemském povrchu již nezbývá mnoho míst, kam civilizace dosud nepronikla. Máme globální komunikaci i satelitní mapování, a přesto taková jsou. Z podstaty věci ale plyne, že prakticky jediným typem prostředí, kde se lze před civilizací dosud ukrýt, jsou hluboké a téměř neproniknutelné pralesy. I těch už ale ubývá. Pokud tedy mluvíme o izolovaných společenstvích, máme na mysli především dva regiony. Tím prvním je Amazonie, tím druhým potom Nová Guinea, v omezené míře potom i jinde.
Na tomto místě je třeba zmínit, že pojem izolovaný nemusí nutně znamenat, že o existenci okolního světa tito lidé neví. V některých případech jde spíše o to, že o něm nemají ucelenou představu a obejdou se bez systematických kontaktů s ním. Jejich izolace potom plyne buď z toho, že k nim civilizace skutečně ještě nepronikla, anebo se oni sami rozhodli s ní nekomunikovat už po prvních kontaktech.
Počet takových komunit je tedy sice malý, ale představují fascinující a zároveň velmi křehkou připomínku lidské rozmanitosti a kulturní autonomie. Stejně tak platí, že pokud existují komunity, které nejen, že neznají okolní svět, ale ani okolní svět nikdy neslyšel o nich, logicky nemohou být započítáni do jakékoliv statistiky.
Kolik jich je?
Izolovaných komunit tedy není mnoho, lze to ale upřesnit a uvést alespoň nějaké číslo? Organizace, které se izolovanými kmeny a komunitami zabývají a snaží se je chránit (jednou z těch nejznámějších je Survival International) odhadují, že jich je po celém světě roztroušeno více než 100. Jindy se udává 100-200. Jejich výhledy ale nejsou příliš optimistické, alespoň podle všeobecně přijímaného pohledu na věc.
Otázka případného navázání kontaktu s těmito lidmi je totiž velmi citlivá. Většina odborníků i ochránců práv domorodců dnes zastává přístup, který znají fanoušci seriálu Star Trek pod názvem „primární směrnice“, tedy respektovat tyto komunity a nechat je žít v izolaci bez vnějšího zásahu, a naopak chránit jejich území před narušením.
Realita je ale o dost chmurnější. I dobře míněné snahy o ochranu těchto společenství se čas od čas srazí s realitou. Pralesy, které těmto komunitám poskytují domov a ochranu, jsou bohužel současně i zdrojem dřeva, který nedá spát těžařům, ať již těm oficiálním nebo nelegálním. Právě těžba dřeva představuje pro izolované kmeny největší nebezpečí, neboť ničí jediné prostředí, v němž mohou fungovat přirozeně.
V případě, že už dojde ke kontaktu takové dosud izolované komunity s okolním světem, přidává se i riziko v podobě, proti kterým nemají tito lidé imunitu. Historie zná mnoho případů, kdy tento fenomén zničil celé kultury, především v jižní Americe po příchodu Evropanů. Problémy může působit i snaha některých senzacechtivých cestovatelů setkat se s těmito lidmi i přes všechny zákazy a dobré důvody.
Je vše jen černobílé?
I když jich není mnoho, nekontaktovaná a izolovaná lidská společenství jsou důležitou součástí kulturního a biologického dědictví planety. Ukazují, že technický pokrok není jedinou cestou lidského vývoje – a že právo na odlišnost a samostatnost je třeba chránit. S tímto lze jen těžko nesouhlasit. Nabízí se ale filozofická otázka, zda to skutečně platí za všech okolností.
Co kdybychom zjistili, že v takové komunitě řádí nemoc, která její členy likviduje, ale pro naši medicínu by její vyléčení nebyl problém. Měli bychom zasáhnout, anebo ne? Ale představit si lze i jiné scénáře. Co kdybychom našli v lokalitě, kde nějaká taková komunita žije extrémně vzácnou rostlinu, která v sobě ukrývá třeba lék na rakovinu. Měli bychom právo tuto oblast obsadit a využívat ve jménu globální společnosti i za cenu zničení místní komunity?
Existence izolovaných lidských společenství není jen zajímavá, klade nám i otázky, na které není snadné odpovědět.
Anketa
Zdroje informací:
