Článek
Těžké kovy a lidské zdraví
Industriální společnost je charakterizována i širokým používáním kovů, včetně těch, které jsou pro člověka toxické. Označení těžké kovy se v souvislosti s toxicitou a poškozováním životního prostředí používá především pro rtuť, olovo a arsen. Jedná se o problém, který je stále aktuální. Těžké kovy se vyskytují v ovzduší, v půdě i ve vodě. Skrze životní prostředí, ve kterém jsou neodbouratelné, se potom dostávají do potravního řetězce, který končí až u člověka.
Toxicita těžkých kovů může mít akutní i chronické následky. Akutní otravy jsou velmi vzácné a jsou spíše záležitostí nějakých konkrétních průmyslových provozů. Z hlediska plošného jsou významné spíše problémy chronické. Negativními dopady dlouhodobé expozice těžkými kovy mohou být změny reprodukčního systému, poškození ledvin i dalších vnitřních orgánů, vypadávání vlasů ale třeba i psychické potíže apod.
V současné době je obsah těžkých kovů monitorován mnoha institucemi a výsledky jsou volně dostupné. Není tak těžké pozorovat např. významný pokles obsahu olova nejen v životním prostředí, ale i v krvi lidí účastnících se výzkumů poté, co došlo k zákazu olovnatého benzínu. Neznamená to ale, že by se olovo do životního prostředí nedostávalo i nadále. I taková věc jako jsou otěry brzd či pneumatik uvolňují do životního prostředí velké množství olova. Energetika je zase významným zdrojem rtuti.
Kontrolní mechanismy, které dnes hlídají obsah těžkých kovů v potravinách, jsou natolik robustní, že jakýkoliv problém brzy odhalí a spustí reakci, která povede k odstranění daného produktu z trhu apod. Jako velké varování působí případ z roku 1981. Komunistický režim byl ochoten riskovat zdraví obyvatel jen kvůli utajení jistého problému.
Akce Rtuť
Na serveru badatele.cz je popsán případ odkazující na dokumenty z archivu bezpečnostních složek, které se týkají kontaminace vajec a hovězího masa pocházejícího z některých konkrétních chovů. Šlo přitom o kontaminace doslova extrémní.
V červenci roku 1981 byly zaznamenány nestandardní úhyny nosnic na farmě Trnová u Dobříše. Původní podezření na některé tradiční choroby drůbeže se nepotvrdilo a antibiotická léčba nezabírala. Další výzkum ukázal, že ve vejcích z této farmy byla koncentrace rtuti tak vysoká, že 1400× přesáhla limity. Vejce z farmy Trnová samozřejmě mířily na trh, a to v počtu 65 tisíc denně.
Chov byl sice uzavřen a vejce stažena z trhu. Vše se ale dělo v režimu přísného utajení. O kontaminaci věděl jen určitý okruh zasvěcených, mimo něj byla opatření komentována s odkazem na přítomnost bakterie stafylokoka.
Fascinující je však následující: nedošlo k plošnému testování vajec na přítomnost rtuti a hygienici z většiny krajů o případu z Trnové vůbec nevěděli. Někteří z nich se to dozvěděli až s několikaměsíčním zpožděním. Postupně se navíc ukázalo, že vejce se zvýšeným obsahem rtuti se vyskytují i v dalších krajích a pocházejí z jiných chovů, než byla Trnová. A aby toho nebylo málo, tak v České Lípě začalo docházet k úhynům dobytka. Jeho krev a mléko obsahovala výrazně zvýšené koncentrace rtuti…
Příčinu těchto problémů objevil až jeden z příbramských veterinářů podílející se na výzkumu v Trnové. Šlo o to, že zemědělská družstva nedbala na primární určení obilí, které jim bylo dodáváno a krmné směsi míchaly s obilím osevným. To ale bylo mořeno rtutí, resp. přípravkem Agronal s obsahem chloridu fenylrtuti (tedy rtuť vázaná do organické struktury). Není bez zajímavosti, že podobná chyba stála v Iráku život několika tisíců lidí při jedné z největších hromadných otrav rtutí v historii.
A výsledek? Zakázáno bylo dané mořidlo a tím to skončilo. Nikoho nezajímalo, kolik lidí vlastně kontaminované produkty přijalo, zda došlo k nějakým otravám, jaké měly následky apod. Nic z toho se neřešilo. Na schůzích bylo namísto toho zdůrazňováno, že vše je třeba utajit, neboť v opačném případě by mohl na socialistické zřízení padnout stín a mohlo by to být propagandisticky využito proti němu, což je nežádoucí.
I taková byla realita doby, o které mnozí tvrdí, že potraviny v ní byly kvalitnější.