Článek
Závod o Měsíc
Na přelomu padesátých a šedesátých let spolu začaly obě tehdejší supervelmoci soutěžit prakticky ve všech myslitelných oborech. Tím nejviditelnějším bojištěm byl pro Spojené státy a Sovětský svaz vesmír. Díky Sputniku a Juriji Gagarinovi byli z počátku Sověti ve vedení. Pak ale přišel prezident Kennedy a celé vesmírné závody upnul k jednomu finálnímu cíli. Tímto cílem bylo dobytí Měsíce.
Obě země se ze všech sil snažily vyvinout vesmírnou loď, která by cestu k Měsíci umožnila. Ve Spojených státech to bylo Apollo. Novou loď, stejně jako nosnou raketu a měsíční modul, bylo ale potřeba otestovat a termíny byly doslova šibeniční. To se bohužel podepsalo i na jedné z největších tragédií dobývaní vesmíru.
Apollo 1
Začátkem roku 1967 již byla loď Apollo navržena a vyrobena firmou North American Aviation. Její první skutečný start byl plánovaný na únor. Jako vždy mu předcházely horečné přípravy. Jednu z velkých předstartovních zkoušek měla posádka mise označené jako Apollo 1 absolvovat 27. ledna 1967. Tato zkouška se však změnila v katastrofu.
Posádku tvořili astronauté Virgil Grissom přezdívaný Gus, Edward White a Roger Chaffee. První dva jmenovaní již za sebou měli cesty do vesmíru v rámci programů Mercury a Gemini. Grissom byl jedním z původní sedmičky amerických astronautů a White zase prvním Američanem, který podnikl výstup do volného vesmíru.
V rámci přípravy na let Virgil Grisson i další astronauté opakovaně kritizovali nedostatky v bezpečnosti. Hlavním předmětem kritiky byla přítomnost vysoce hořlavých materiálů v kabině. Konkrétně šlo především o nylon. Dalším problémem byla kabeláž. Svazky kabelů byly v kabině navzájem pospojovány izolepou, položeny na zemi a v neposlední řadě měly jen velmi slabou izolaci. Aby toho nebylo málo, tak NASA používala ve svých kosmických lodích atmosféru z čistého kyslíku. I přes opakované upozorňování ale k odstranění závad nedošlo, neboť hlavním parametrem byl čas.
Testy započaly, posádka byla uzavřená v kabině a věnovala se nejrůznějším simulacím. V jednu chvíli však došlo ke zkratu na kabelech s prodřenou izolací. Jiskry zažehly s vysokou rychlostí hořlavé materiály díky kyslíkové atmosféře a v kabině vypukl požár. V čase 18:31 floridského času se v rádiu ozval výkřik Rogera Chaffeeho „Požár v kabině“.
Vnitřek lodi Apollo 1 po tragickém požáru.
V tuto chvíli už byl ale osud astronautů zpečetěn. V cestě ven jim totiž bránily dveře průlezu, které se otevíraly dovnitř. Navíc byly jištěny tak, že jejich otevření trvalo minimálně jednu celou minutu. Všichni tři astronauté přitom upadli do bezvědomí pravděpodobně po méně než dvaceti vteřinách. Nutno podotknout, že i kdyby se jim podařilo dveře uvolnit, pravděpodobně by se ven stejně nedostali, neboť v kabině byl výrazný přetlak. To by otevření dveří směrem dovnitř znemožnilo. Protože se jednalo o nácvik, na rampě se pohybovali technici, kteří se snažili dveře vypáčit. I jim to ale trvalo asi pět minut a několik z nich bylo popáleno ve chvíli, kdy v důsledku vnitřního přetlaku praskl plášť lodě.
Všichni tři astronauté v lodi samozřejmě uhořeli a program Apollo tak dostal vážnou ránu. Sám Virgil Grisson jen o něco dříve napsal: „Jestliže zahyneme, ať se s tím lidé smíří. Děláme riskantní povolání. Dobývání vesmíru stojí za to, aby člověk riskoval život“.
V programu se nejen, že pokračovalo, ale chyby a problémy, které způsobily smrt tří astronautů Apollo 1, ve skutečnosti vedly k takovým úpravám, které bezpečnost při následujících letech výrazně zvýšily. Podle mnohých šlo o zásadní věc, která o tři roky později umožnila záchranu posádky Apolla 13. Pokud by uvedené úpravy provedeny nebyly, podobný osud jako posádku Apolla 1 by postihl ve vesmíru i posádku Apolla 13.
Zbytky odpalovací rampy, na které došlo k požáru, stále stojí na kosmodromu na mysu Canaveral. Je na ní umístěna pamětní deska s datem 27. ledna 1967 a osudným časem 18:31. Tragédie Apolla 1 je spolu s katastrofami raketoplánů Challenger a Columbia mezi největšími katastrofami v dějinách amerického vesmírného programu.
