Článek
Rok 1969 a konec svobodného cestování
Mluvíme-li o šedesátých letech, cestování do zahraničí bylo pro československé občany formálně možné. Zákon č. 63/1965 jasně uváděl, že občané mají právo na vydání pasu za účelem vycestování. Současně ale tento zákon obsahoval body, které umožňovaly státu cestování zatrhnout komukoliv a kdykoliv. V roce 1968 využívány nebyly, posléze však ano.
Zákon obsahoval formulaci, že vydání cestovního pasu může být člověku odepřeno, pokud by zahraniční cesta byla v rozporu se státním zájmem. Stejný důvod mohl být použit pro okamžité odejmutí cestovního pasu, nebo omezení jeho platnosti. A protože šlo o formulaci nesmírně obecnou, režim mohl cestování svým občanům prakticky znemožnit.
Zatímco v roce 1968 a po většinu roku 1969 nebylo cestování nijak zásadněji omezováno, zlom nastal na začátku října 1969. Vláda v zásadě rozhodla o tom, že cestování významně omezí. Důvodem byla samozřejmě především velká míra emigrace. Nastoupil tedy systém, který si řada lidí stále dobře pamatuje. Tento systém udělal z každé cesty do zahraničí doslova martyrium a cesty na západ znemožnil většině populace úplně.
Cestování za normalizace
Dovolená u moře byla samozřejmě snem většiny obyvatel tehdejšího Československa. Výběr destinací byl však velmi omezený. Na Itálii či Řecko jste mohli rovnou zapomenout. Šlo o cizinu kapitalistickou a cestování do těchto zemí bylo normálním smrtelníkům zapovězené. Bez větších problémů bylo možné cestovat pouze do NDR, Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska. Specifický případ potom tvořila Jugoslávie.
Cestování do zmíněných spřátelených zemí lze označit za relativně bezproblémové. Šlo k němu totiž použít pouze cestovní pas (podobný systém, ovšem s omezeními, platil pro Sovětský Svaz a Mongolsko). S Jugoslávií to bylo trochu složitější. Ačkoliv šlo o zemi, která byla formálně součástí socialistického bloku, do jisté míry se z něj vyčleňovala. Mezi Jugoslávií a zbytkem východního bloku to proto často jiskřilo. To samozřejmě ovlivňovalo i cestování k Jadranu. Z Jugoslávie bylo navíc možné emigrovat do Itálie či Rakouska.
Pro cestování do zemí mimo východní blok samotný pas nestačil, bylo potřeba získat tzv. výjezdní doložku, tedy povolení k jedné, nebo přesně danému počtu cest do určité destinace. Pro cesty na některých destinací museli muži mít i souhlas vojenské správy. Všechna potřebná potvrzení byla navíc časově omezená a pokud se někde něco pokazilo, člověk musel celý kolotoč absolvovat znovu.
Cestování do Jugoslávie
Cesta do Jugoslávie byla také specifická. Ve chvíli, kdy bylo člověku povoleno vycestovat do Jugoslávie (není třeba zdůrazňovat, že i k tomu byl potřeba správný kádrový profil a kladné vyjádření příslušné stranické organizace), musel odevzdat standardní cestovní pas zelené barvy a dostal pas šedivý. S ním se mohl dostat právě jen a pouze do Jugoslávie. Důvod byl ten, že se soudruzi báli toho, že by snad české turisty mohlo napadnout cestovat z Jugoslávie do zmíněného Rakouska či Itálie. Přesto k tomuto účelu za normalizace stovky lidí dovolenou v Jugoslávii skutečně využili.
Vraťme se ale k vyřizování cesty. Povolení a výměna pasů nebyla to jediné, co na občany čekalo. Dalším krokem byla žádost o výměnu peněz. V případě Jugoslávie byl však limit 3000 dinárů na dospělou osobu. Když si uvědomíme, že jedno obyčejné jídlo v restauraci stálo zhruba 100 dinárů je jasné, že každý nákup sebemenší maličkosti bylo třeba dobře rozmýšlet. Byly v zásadě dva způsoby, jak tuto situaci řešit. První spočíval v tom, že si lidé vezli všechno s sebou. Tak vznikli oni „paštikáři“, které Jugoslávci samozřejmě neviděli příliš rádi, neboť neutráceli. Neměli totiž co. Druhou možností bylo opatření valut neoficiálním způsobem. Ty se následně pašovaly např. v tubách od zubní pasty. Je ale třeba mít na paměti, že nepovolené držení valut bylo trestné a mohly z toho „koukat“ nemalé problémy.
Výjimkou nebyly také situace, kdy byli lidé vráceni z hraničního přechodu, neboť celníci dostali informaci o tom, že daný člověk si až podezřele dobře uklidil pracovní stůl a je možné, že hodlá emigrovat. Z dnešního pohledu absurdní, dříve běžná realita.
Co se samotné cesty do Jugoslávie týká, tak ta mohla probíhat vícero způsoby. Nejvyšší kategorii zájezdů představovaly letecké zájezdy cestovních kanceláří. Počet míst byl však velmi omezený a bylo třeba stát dlouhé hodiny či dny (ano, i dny), aby měl člověk alespoň nějakou šanci na získání zájezdu. Kvetla také korupce a zájezdy byly horkým podpultovým zbožím.
Mnohem častější byly cesty autem do kempů. Dnešní cesty přes Rakousko nebyly samozřejmě možné a vždy se jezdilo přes Maďarsko. Zasloužilí zaměstnanci potom mohli doufat v to, že jim zájem umožní ROH, tedy Revoluční odborové hnutí.
Najde se někdo, komu by staré pořádky chyběly?
Zdroje informací: https://www.totalita.cz/vzp/vzp_0003.php
