Článek
Děti míří do školy
V roce 1774 provedla královna Marie Terezie zásadní reformu vzdělávání v celé tehdejší rakouské monarchii. V dnešní době stále přetrvává mýtus o tom, že byla zavedena povinná školní docházka. To je poněkud nepřesné a Marie Terezie zavedla tzv. všeobecnou vzdělávací povinnost, což je něco trochu jiného. Pro nás ale není v tuto chvíli důležité, jak přesně reforma vypadala, důležité je, že do škol začalo chodit mnohem více dětí, a navíc takových, které pocházely i z chudších poměrů.
Bylo proto potřeba zajistit nejen třídy a učitele, nýbrž celý systém vzdělávacích institucí. Pokud však přepokládáte, že již od začátku měly školy své jídelny a kuchyně, pak jste na omylu. O něčem takovém si mohly děti nechat jen zdát. Netrvalo dlouho a pedagogové začali chápat, že k tomu, aby byly děti vůbec schopné si ze školy něco odnést, měly by být také nasycené. Je třeba si uvědomit, že mluvíme o době, která byla od té naší diametrálně odlišná. Chudoba zde skutečně znamenala hlad a týkala se velkého množství žáků. V dobách neúrody, nebo válek, to potom platilo dvojnásobek.
I z první světové války existují záznamy o tom, že děti měly doma jedno jediné jídlo denně, typicky trochu polévky k večeru. Do školy potom přicházely hladové, zesláblé a neschopné se soustředit. Již na začátku 19. století naštěstí začaly na našem území vznikat tzv. polévkové ústavy. Jednalo se o organizace, které zakládaly často šlechtičny nebo bohaté měšťanky, a které poskytovaly polévku těm nejchudším dětem.
Polévkové ústavy sháněly finance od bohatších občanů a pracovali v nich většinou dobrovolníci. Není třeba ale dodávat, že takové ústavy nebyly všude a například v době první světové války neměl ani stát, který mnohé z nich převzal, z čeho dávat.
První republika a doba poválečná
Za první republiky fungovalo školní stravování většinou tak, že učitel určil chudé děti, jejichž rodiče jim nemohli zajistit obědy a ty potom dostávaly jídlo placené státem. V průběhu některých mimořádných událostí, příkladem byla extrémně tuhá zima v letech 1929 až 1930, se počet rozdávaných porcí zvyšoval. Je však třeba zdůraznit, že za první republiky ještě nešlo o školní jídelny v dnešním smyslu. Ty se začaly objevovat až po druhé světové válce.
Školy dostaly vlastní prostory s kuchyní a jídelním prostorem. V prvních poválečných letech bývalo běžné, že školy sice měly kuchyně, neměly ale kuchařky. Obědy připravovaly žákyně vyšších ročníků v rámci předmětů jako byly „domácí práce“. Velký podíl na tom, že bylo školy možné zásobovat potřebnými surovinami, měla především UNRRA čili převážně americká humanitární pomoc distribuovaná do celé válkou zničené Evropy.
Reforma školního stravování, která vedla k zavedení systému známého z dnešních škol, je věcí 50. let. V roce 1955 už se počet školních jídelen počítal na tisíce. A dále rostl až do sedmdesátých let, kdy již měla stravování zajištěna prakticky každá škola. Doba socialismu byla ale charakterizována i častými výpadky zásobování, nebo zastaralým technickým vybavením kuchyní.
V dnešní době máme v Česku téměř deset tisíc školních jídelen, pro které je potřeba každý den zajistit přes dva miliony obědů. Vyvíjí se samozřejmě skladba stravy, která je dnes výrazně odlišná od té před třiceti či čtyřiceti lety, byť i tehdy již existovaly závazné normy. Ty dnešní však logicky reflektují aktuální stav poznání v oblasti výživy a neporovnatelně větší možnosti, které jsou dnes k dispozici v oblasti zásobování, nebo přípravy jídel. Školní stravování urazilo od charitativních polévkových ústavů dlouhou cestu.
