Článek
Želivka a její most odnikud nikam
Vodní nádrž Švihov, která je pro většinu lidí známější pod jménem Želivka, je známá především jako zdroj pitné vody pro Prahu a podstatnou část Středočeského kraje. Se svým objemem 309 milionů kubických metrů se jedná o největší vodárenskou nádrž u nás a její obvod činí více než 150 kilometrů. Pokud byste se někdy rozhodli celou jí obejít, poznali byste nejedno zajímavé místo. Tím možná úplně nejzajímavějším je most poblíž obce Borovsko.
Podle zmíněné obce se mu také říká Borovský. Má ale i svoje druhé jméno, o poznání méně lichotivé. Říká se mu totiž také Hitlerův most. Stačí letmý pohled na to, jak jen tak tak vystupuje nad hladinu Želivky, aby každý člověk pochopil, že po tomhle mostě žádná auta nejezdí. Jeho konec za polovinou vodní plochy, kterou má překlenovat, potom naznačuje, že po něm žádná auta nejezdila ani v minulosti. Kde se tedy tento most, který nikam nevede na Želivce vlastně objevil?
Stavba mostu
Ve třicátých letech minulého století se v tehdejším Československu začalo uvažovat o stavbě dálnice z Prahy do Brna. K vlastní realizaci dálnice pak První republika přistoupila v roce 1938, kdy už se nad Československem i celou Evropou začala stahovat temná mračna.
Po Borovském mostě auta nikdy nejezdila
Součástí plánu dálnice Praha-Brno byl i most překlenující údolí Sedlického potoka. Nad ním se měl most vypínat ve výšce 100 metrů a stejná měla být i jeho délka. Vlastní stavbu zahájila v roce 1939 stavební firma inženýra Jakuba Domanského. Vznik Protektorátu Čech a Morava z počátku na plánech stavby dálnice nic nezměnilo. Německé úřady se totiž rozhodly, že dálnici Praha-Brno s prodloužením na Slovensko začlení do plánované sítě dálkových cest v celé třetí říši. Pokračovala proto i stavba Borovského mostu. Nezměnila se ani podoba mostu. Mělo jít vlastně o dvě samostatné obloukové konstrukce pro jeden směr.
Změna však nastala v roce 1942. Situace na frontách se začala obracet a bylo čím dál tím více zřejmé, že Německo válku v dohledné době nevyhraje, a spíše bude čelit náporu ze dvou stran. Materiály jako byl beton, nebo ocel, byly téměř 100 % používány pro válečné úsilí, a i tak jich byl nedostatek. První vlně uzavírání civilních staveb se Borovský most ještě vyhnul, neboť byl označen jako stavba nejvyšší důležitosti. Uběhlo ale jen několik týdnů a práce byly ukončeny i zde. V této chvíli byl dokončen asi ze třetiny.
Konec války a obnovení stavby
Po válce se stavba Borovského mostu znovu rozběhla a již prakticky dosahoval pevniny na obou svých koncích. V roce 1950 byl dokonce oficiálně dokončený, chybělo jen dokončit násep. V padesátých letech se ale se stavbou dálnice nepokračovalo a most tak opět zůstal stát bez využití. I když se dálnice z Prahy do Brna nakonec opětovného zahájení stavby na konci 60. let dočkala, Borovského mostu se to již netýkalo. Mezitím totiž začala vznikat vodní nádrž Švihov a bylo jasné, že dálnice v těchto místech povede jinudy. Borovský most proto svoji původní úlohu nikdy plnit nezačal. Dnes je téměř celý zatopený vodou a díky tomu, že končí na otevřené vodní ploše připomíná trochu slavný most ve francouzském Avignonu.
Protože je Želivka významným zdrojem pitné vody, je kolem ní vytvořeno ochranné pásmo, do kterého spadá logicky i Borovský most. Veřejnosti je proto běžně nepřístupný, čas od času jsou však pořádány exkurze, které zaštiťuje návštěvnické středisko přehrady Švihov, které lidé znají také pod jménem Vodní dům Hulice. Tak neváhejte a k Borovskému mostu se vydejte, Hitlerův rozhodně není.
