Článek
Pád do temnoty
Nicholas Alkemade se narodil v roce 1922 a jako prakticky všichni muži jeho generace, i on musel v době války narukovat. Sloužil v britském letectvu, konkrétně na pozici zadního střelce čtyřmotorového těžkého bombardéru Avro Lancaster. Na svou osudnou misi se vydal 24. března 1944. Jeho 115. peruť měla v ten den bombardovat Berlín.
Svůj úkol letci splnili a po odhození pum zamířili s bombardéry zpět do Anglie. Během zpáteční cesty je však napadly německé noční stíhačky typu Ju 88. Jedna z nich se zaměřila právě na letadlo, v jehož zadní střelecké věži seděl Nicholas Alkemade. Lancaster byl zasažen a začal hořet. Jeho pilot dal rozkaz k opuštění letounu. Alkemade u sebe ale neměl padák. Vzhledem ke stísněným prostorám střelecké věže jej měl uložený v trupu letadla. Tam už ale hořelo a plameny se sápaly i na něj.
Alkemade se tedy ocitl ve zdánlivě neřešitelné situaci. Jako by měl na výběr mezi dvěma způsoby sebevraždy. Mohl buďto v letadle uhořet, nebo se zabít při skoku bez padáku z výšky 5,5 km. Alkemade se rozhodl pro druhou možnost. Netrvalo dlouho a byl na zemi. Jako zázrakem ovšem nikoliv „rozpláclý“ a mrtvý, nýbrž v dobré kondici, kterou mu kazil pouze vymknutý kotník. Jeho obrovským štěstím bylo, že dopadl do koruny borovice, pod kterou byla navíc silná vrstva sněhu. Borovice i sníh utlumily pád natolik, že jej přežil bez jakéhokoliv vážného zranění.
Poté byl sice zajat gestapem a umístěn do zajateckého tábora, vzhledem k okolnostem to však byl dobrý výsledek.
Jak přežít pád z 5,5 kilometru?
Neuvěřitelným příběhem britského letce se v průběhu času zabývali nejen vojenští historici, ale také fyzici. Ti se snažili prozkoumat jeho pád z hlediska svého oboru. Hlavní příčinou úmrtí v případě pádu z velkých výšek bývá masivní poškození orgánů a vnitřní krvácení. To vzniká v důsledku extrémního přetížení v okamžiku nárazu. To, jaké konkrétní přetížení je lidské tělo schopné zvládnout, není dosud úplně jisté. Nejčastěji se udává hodnota okolo 100g. V takovém případě lze ovšem očekávat vážná zranění.
Prvním důležitým parametrem je mezní rychlost, kterou člověk při volném pádu dosáhne. V závislosti na hmotnosti a odporu prostředí, v tomto případě vzduchu, je to u muže vážícího 75 kg asi 38 metrů za sekundu. V tuto chvíli však přišla ke slovu zmíněná borovice. Její větve letce samozřejmě nezastavily, a naopak se pod ním ohnuly. Každá větev, přes kterou se pohyboval, pak absorbovala část jeho kinetické energie podobně jako pružina. I to lze kvantifikovat. S využitím jistých generalizací lze uvažovat, že každá větev snížila rychlost padajícího letce asi o 1,2 metru za sekundu. Pokud by narazil třeba do patnácti větví, šlo by už o poměrně výrazné zpomalení.
Alkemade spadl navíc do sněhu, který mohl mít v závěji pod stromem i více než dva metry. Z tohoto údaje lze potom vypočítat sílu, kterou sníh na lidské tělo působilo. Z ní je možné odvodit finální přetížení. Jeho hodnota se však v závislosti na parametrech jako je hmotnost pilota, výška borovice, a tedy počet větví, ale i jejich pružnost a výška vrstvy sněhu může lišit až třicetinásobně. V ideálním případě může jít o přetížení o něco vyšší, než je 8g. Pokud by však hrály důležité parametry v neprospěch padajícího, výsledné přetížení může být až 225g, což přežít nelze. Nicholas Alkemade měl zjevně štěstí a v jeho případě bylo přetížení nakonec přijatelné. Letec se tak mohl radovat ze života až do roku 1987, tedy 43 dalších let.
Nakonec je třeba zmínit, že Nicholas Alkemade prožil sice fascinující událost, rekordmanem v pádu bez padáku ale není. Již o rok dříve prožil něco podobného americký střelec Alan Magee, který spadl dokonce ze sedmi kilometrů, v jeho případě se o zbrzdění pádu postarala skleněná střecha železniční stanice.
Absolutní rekord potom drží jugoslávská letuška Vesna Vulovičová, která v lednu roku 1972 přežila pád z výšky 10 000 metrů po explozi letadla nad Srbskou Kamenicí v tehdejším Československu.
Zdroje informací:
Berridge, C. (2017). The Miraculous Survival of Nicholas Alkemade. Journal of Interdisciplinary Science Topics, 4, https://journals.le.ac.uk/index.php/jist/article/view/775
