Článek
Katastrofa letu Lansa 508
Byl Štědrý den roku 1971 a na palubu letadla peruánské společnosti Lansa letícího na lince Lima-Puccalpa byla mezi 92 pasažéry i německá zooložka Maria Koepcke se svou sedmnáctiletou dcerou Juliane. Obě ženy mířily za manželem, respektive otcem, taktéž zoologem. Rodiče mladé Juliany se v Peru usadili hned po válce a Juliana tak už byla doma právě v Peru.
Ve chvíli, kdy letadlo letělo nad amazonskou džunglí, se však všude kolem setmělo a vypukla silná bouřka. Do letadla udeřil blesk a doslova jej rozpůlil. Části letadla, samozřejmě i s cestujícími, se začaly řítit ze tří kilometrů k zemi. Juliane seděla připoutaná na sedačce, která z rozlomeného trupu vypadla. To ji pravděpodobně zachránilo život. Koruny vysokých stromů totiž sedačku zbrzdily a Juliane pád přežila. Byla sice v bezvědomí, ale jako jediná z cestujících naživu.
Putování pralesem
Když se dívka druhý den probrala, zhodnotila nejprve svůj zdravotní stav. Zdálo se, že má zlomenou klíční kost, otřes mozku, poraněné oko a k tomu řadu dalších ran a oděrek. Svoji matku ani nikoho jiného nenašla, dokázala vypátrat pouze několik trosek letadla v nichž potom nalezla balíček bonbónů. Ty se v následujících dnech staly klíčem k jejímu přežití.
Juliane byla mladá sedmnáctiletá dívka, ale s rodiči, kteří často pracovali v terénu strávila v džungli poměrně dost času. Na nastalou situaci tak byla alespoň připravená. Juliane věděla, že pro ni bude klíčem nalézt nějaký vodní tok. Správně předpokládala, že pokud se vydá po jeho proudu, dříve či později musí narazit na lidskou přítomnost. Kromě toho, šlo také o zdroj vody, bez níž zkrátka přežít nejde.
Lockheed L-188: stejné letadlo jako při osudném letu Lansa 508.
A skutečně, poměrně brzy našla tekoucí potok a vydala se podél jeho proudu. To ale neznamená, že měla vyhráno. V samotné řece žili krokodýli a dravé piraně, na břehu se to zase hemžilo jedovatými hady. Nejhorší ze všeho byl ale hmyz. Mouchy nakladly vajíčka do otevřených ran na jejím těle a z nich se brzy vylíhli červi. Z rány si je musela sama vytahovat, neboť v opačném případě by se mohli dostat dál hlouběji do jejího těla.
S tím, jak ubíhaly dny začínala být Juliane víc a víc vyčerpaná. Potok se ale začal pomalu měnit v řeku a devátý den jejího putování narazila na první známku lidské přítomnosti. U břehu kotvila malá loďka. Za ní si všimla jakési stezky. Vydala se po ní a dorazila k malé chatce. Ta však byla prázdná. Juliane se proto rozhodla v chatce počkat na její obyvatele. Ti dorazili naštěstí jen o den později. Jednalo se o tři peruánské dřevorubce, kteří se zprvu sice vyděsili, neboť považovali Juliane za vodního ducha, nicméně ji ošetřili, dali najíst a další den dopravili do civilizace. Tam se setkala se svým otcem, který už nedoufal, že se svoji dcerou ještě někdy uvidí.
Juliane v dalších letech vystudovala v Německu biologii a stala se z ní uznávaná odbornice na netopýry. Ačkoliv se při své práci létání nevyhne, z letadel má stále velký strach a každý let je pro ni malé utrpení. Její příběh měl ale naštěstí happy-end.
Zdroje informací: https://vedazive.cz/clovek/divka-ktera-prezila-nemozne-juliane-koepcke/
