Článek
Co se vlastně stalo
Dne 8. července 1968 si dvě třináctileté dívky, Jana Unčovská a Jarmila Kamenovová, vyrazily na koupaliště v pražském Prokopském údolí. Večer už ale domů nedorazily a jak se později ukázalo, nedošly ani ke koupališti. V průběhu večera nalezl otec jedné z dívek, který se je vydal hledat, jejich těla shozená ze svahu.
Hned druhý den ráno začali vyšetřovatelé ohledávat místo činu. Již předtím zjistili, že obě dívky byly zastřelené několika ranami z pistole, avšak nebyly pohlavně zneužity. Právě v tom tkvěl největší problém tehdejších vyšetřovatelů: chyběl jim motiv. Přesto již od začátku pracovali s možností, že pachatelem je někdo, koho dívky vyrušily při nějaké nekalé činnosti, a tudíž žádná přímá vazba mezi ním a oběma dívkami neexistuje.
Nebylo to sice úplně přesné, ale k pravdě měla tato představa vlastně poměrně blízko. Ve stejné době, kdy obě dívky mířily ke koupališti, totiž do Prokopského údolí vyrazil i tehdy osmnáctiletý František Zenker. S sebou měl nelegálně drženou pistoli, šlo totiž o mladíka posedlého zájmem o zbraně. Jeho cílem bylo střílet na turistickou značku. Nedomyslel však to, že ve stejném směru se nachází cesta, na níž má navíc z velké části zakrytý výhled. Bohužel, jeho první rána přesně zasáhla hlavu Jany Unčovské.
Zenker se vyděsil a pochopil, v jakém obrovském průšvihu se ocitl. Když navíc poznal Janu Unčovskou, lekl se, že by mohla přežít a prozradit jej. Střelil ji proto ještě jednou. Do cesty mu potom vstoupila i druhá dívka, kterou ze stejných důvodů zastřelil také. Těla potom odtáhl ke srázu a hodil je dolů do křoví.
Vyšetřování a další vývoj
Policisté začali samozřejmě vyslýchat všechny lidi z okolí a jedna žena ukázala právě na Zenkera s tím, že se v oblasti často pohyboval a občas dokonce střílel z pistole. Provedená domovní prohlídka ale k žádnému nálezu pistole nevedla, a navíc měl Zenker alibi, které mu poskytl kamarád. Ve skutečnosti to udělal proto, že i on jedno potřeboval, byť z mnohem méně závažných důvodů. Potom přišel 21. srpen 1968 a vyšetřování případů překryly další události.
Na složku se tedy začalo prášit a prášilo se na ní až do roku 1974. V polovině března tohoto roku totiž při přepadení pošty někdo zastřelil policistu. V průběhu velké pátrací akce byl předveden i Zenker a opět u něj byla provedena domovní prohlídka. Ani tentokrát u něj nikdo žádnou zbraň nenašel. Policisté ale našli úplně něco stejně zajímavého. Šlo o mapu, na níž bylo vyznačeno místo, kde o šest let dříve někdo zavraždil dvě zmíněné dívky. A co víc, když se na mapu vyšetřovatelé Zenkera zeptali, rovnou se jim přiznal, že střelcem byl on.
Na kriminálce začalo bouchat šampaňské, bylo to však předčasné. Zenker se totiž přiznal ve chvíli, kdy z činu ještě nebyl obviněn a neměl ani obhájce. To byl u běžného kriminálního případu problém i v roce 1974. Když potom o den později svoje doznání odvolal, vyšetřovatelé neměli jinou možnost než jej propustit. Ve stejném roce se Zenker dokonce stal členem Pomocné stráže VB. Celé toto obří fiasko pražských kriminalistů pozoroval zblízka i Jiří Markovič a vzal si z něj poučení. Mimochodem, v roce 1976 byl na místě činu objeven vzkaz s květinou a grafologický rozbor ukázal, že jeho autorem byl Zenker. Jak ho ale dostat do vězení?
V roce 1980 se Jiří Markovič rozhodl případ znovu otevřít. Na rozdíl od svých předchůdců měl v rukávu jedno eso navíc. František Zenker měl sestru Marii jejímž partnerem byl jistý Josef Schmidt. V roce 1980 již spolu ale nebyli a na Schmidta se tak přestalo vztahovat pravidlo o tom, že blízké osoby obviněných proti nim nemusí vypovídat. Když jej Markovič vyslechl, Schmidt mu řekl, že k nim Zenker po vraždě dorazil, měl s sebou zbraň a k vraždě se u piva přiznal i jemu.
Smyčka krom Zenkera se začala utahovat. Dalším vyslechnutým byl Zenkerův kamarád, který mu původně poskytl alibi. I on se přiznal, že původně lhal. Pak už přišel čas na to, aby si vyšetřovatelé přišli přímo pro Zenkera. Ten se při výslechu k vraždě znovu přiznal a jak poznamenal kriminalista Jiří Markovič, pravděpodobně se mu přitom velmi ulevilo, neboť dvanáct let měl kvůli tomu, co spáchal, výčitky svědomí.
Trest a role Gustáva Husáka
Následně proběhla rekonstrukce činu a případ mohl být posunut k soudu. Tam si Zenker všechno opět rozmyslel a přiznání odvolal, tentokrát už ale bylo pozdě. Jeho přiznání již bylo u soudu platné. Soud potom vyhověl návrhu obžaloby a udělil mu nejvyšší možný trest ve výši patnáct let vězení.
Trest se však nelíbil otci jedné z dívek, který se z mládí znal s Gustávem Husákem, v roce 1981 československým prezidentem. Co se stalo potom, už asi nikdy nezjistíme, prokurátor se však najednou odvolal proti rozsudku, který sám navrhoval, soud se konal znovu, a tentokrát zněl rozsudek dvacet pět let vězení. Ve výkonu trestu byl hodnocen jako vzorný a poté co mu byly povoleny vycházky, byl v roce 2000 podmínečně propuštěn, odseděl si tedy asi dvacet let.
Zdroje informací: Markovič, Šulc; Lovec přízraků, Nakladatelství Epocha (2020)
