Článek
Uvíznutí lodě Thamesborg
Celá tato událost proběhla bez většího zájmu českých médií. Je to svým způsobem pochopitelné. Námořní doprava je pro nás poměrně exotická a zdá se nám dosti vzdálená. Ve skutečnosti ale ovlivňuje i nás. Co se tedy konkrétně stalo?
Nákladní loď MV Thamesborg plující pod nizozemskou vlajkou se v létě vydala na cestu z Číny do kanadské provincie Quebec. Na palubě celkem 16 členů posádky a nákladem, který loď vezla, byly velké karbonové bloky. Namísto dlouhé cesty přes Pacifik a skrze Panamský průplav byla tentokrát zvolena jiná cesta.
Thamesborg měla využít tzv. severozápadní cestu vedoucí přes Franklinskou úžinu a kolem ostrova Prince of Wales. Jedná se o koridor, který začal být využíván poměrně nedávno a je možné tak činit zhruba od července do konce září, občas potom ještě v říjnu.
Dne 6. září letošního roku se v noci loď otřásla nárazem na nějaký pevný útvar. Nešlo přitom o ledovou kru, ale pravděpodobně o podmořskou skálu, která nebyla zanesena v mapách. V důsledku nárazu došlo k zaplavení několika balastních nádrží, ale na stabilitu lodi to nemělo vliv a nedošlo ani k žádnému zranění ani poškození nákladu. Loď nicméně uvízla a nebyla schopna pokračovat v další plavbě.
Záchranná operace trvala celkem 33 dnů a podílela se na ní dvojice ledoborců (kanadský a estonský), stejně jako Kanadská pobřežní stráž. Bylo třeba vypustit balastní nádrže a přeložit část nákladu na jiná plavidla, což snížilo hmotnost a umožnilo nákladní lodi uvolnit se. Holandská loď potom vlastní silou doplula do svého cílového přístavu v Kanadě.
Možné trasy tzv. Severozápadního koridoru.
Proč je incident významný?
Bylo by tedy možné říci, že se vlastně nic moc nestalo. Opak je ale pravdou. Problémy Thamesborgu totiž poukázaly na to, že arktické námořní trasy ještě nejsou tak úplně připravené na komerční využívání. Chybí nám dostatečně přesné mapy a kapitáni tak netuší o mělčinách nebo podmořských skalních útvarech, které přitom mohou jejich cestu rázně ukončit. K tomu navíc v Arktidě zatím chybí infrastruktura využitelná v případě havárie.
To vše činí plavbu po arktických trasách zatím značně riskantní. To si dobře uvědomují i pojišťovny a provozovatelé lodí tak mohou snadno zjistit, že to, co ušetří díky kratší plavbě, dají za pojistné. Vyšší riziko havárie navíc znamená také vyšší riziko logistických komplikací.
Arktida má nepochybně obrovský potenciál a námořní trasy se zde budou využívat stále častěji. Je ale třeba si uvědomit, že ještě nějakou dobu nebudou tak bezpečné jako trasy prověřené desetiletími a staletími. V neposlední řadě se nad arktickou plavbou vznáší ještě jedno riziko. Ve chvíli, kdy dojde k havárii, která bude vážnější než v případě Thamesborgu a skončí únikem pohonných hmot do moře, bude to ekologická katastrofa obřích rozměrů v oblasti, která je stále ještě nepříliš dotčenou lidskou činností.
