Článek
Ztraceno v překladu
Na začátek zopakujeme to, co už zaznělo v úvodu. Ano, v Evropě dlouho přetrvával zvyk konzumovat části egyptských mumií. Asi nebude překvapením, že šlo o výsledek nějaké pověry. Šlo o to, že Lidé věřili, že jim pozření prastarého těla navrátí zdraví, sílu a vitalitu. Celé pozadí tohoto příběhu je ale o něco zajímavější. Ona pověra totiž vznikla díky chybnému překladu.
Ve 12. století, kdy evropští učenci stále intenzivněji překládali arabské lékařské texty do latiny, narazili přitom na slovo mumia (nebo mumiya). V arabštině toto slovo označovalo černou, houstnoucí přírodní živici či asfalt, který se těžil v oblastech Blízkého východu a od starověku se v této oblasti používal k hojení ran, zástavě krvácení či léčbě zlomenin.
Protože starověcí Egypťané při balzamování těl používali pryskyřice, které po staletích zčernaly a připomínaly asfalt, Evropané začali tato těla označovat jako mumie. Překladatelé si ale v průběhu staletí začali plést pojem pro léčivý minerální bitumen se samotnou tkání balzamovaných těl. Evropští lékaři pak dospěli k závěru, že léčivou látkou není přírodní pryskyřice, ale samotné rozemleté tělo. To zase plynulo z tehdejší představy toho, že i mrtvé lidské tělo má v sobě moc uzdravovat.
Bolí vás hlava? Středověk a začínající novověk znaly odpověď…
Mumiová horečka
Zhruba od 14. století se léky z mumií stal sortiment evropských lékáren. V době, kdy medicína postrádala moderní poznatky o anatomii, infekcích či antibioticích, byla „mumia“ považována za všelék. Předepisovala se na bolesti hlavy, žaludeční vředy, zmenšení otoků, zlomeniny, a dokonce i jako ochrana před dýmějovým morem.
A ano, mumie se podávala vnitřně. Mumiový prášek se míchal s medem, vínem nebo různými bylinnými lektvary, aby se zakryla jeho chuť a zápach.
Protože poptávka po mumiích byla obrovská, originální egyptské hrobky, resp. jejich vykradači, nestačili evropský trh zásobovat. To vedlo k rozmachu masivního černého obchodu s padělky. Nepoctiví obchodníci a lékárníci začali vyrábět „falešné mumie“ přímo v Evropě nebo v severní Africe. Používali k tomu těla popravených zločinců, zemřelých bezdomovců či obětí epidemie, která naložili do asfaltu, vysušili na slunci a prodávali jako pravé faraonské pozůstatky.
Někteří osvícenější učenci proti tomuto trendu vystupovali. Odvážní lékaři poukazovali na to, že pacienti po požití mumie často trpí silnými žaludečními křečemi a zvracením. Přesto trvalo ještě dlouho, než tento zvyk z Evropy zmizel.
Další „využití“ mumií
V 19. století vědecký pokrok definitivně zvítězil nad mumiovou pověrou a vyvrátil léčivé účinky konzumace lidských tkání. Ani to ale neznamenalo klid pro mumie. Najednou se staly středobodem morbidní fascinace. Zvláště vpád Napoleona Bonaparta do Egypta rozpoutal v Evropě doslova vlnu fascinace vším egyptským.
Ve viktoriánské Anglii se zase zrodil fenomén nazvaný „unwrapping parties“, tedy rozbalování mumií. Bohatí aristokraté a sběratelé nakupovali mumie v Egyptě a vozili je do svých salonů. Tam pořádali soukromé společenské akce, během nichž před pozvanými hosty za doprovodu popíjení alkoholu odmotávali obvazy starověkých těl.
Kromě zábavy nacházely mumie v 19. století i bizarní umělecké využití. Rozemletá tkáň a balzamovací pryskyřice se zpracovávaly na hnědý pigment známý jako „mumiová hněď“, který s oblibou používali tehdejší malíři. Jiné mumie byly zpracovávány jako hnojivo nebo páleny v parních lokomotivách.
Teprve na počátku 20. století morbidní mumiová horečka definitivně opadla. S rozvojem moderní archeologie a změnou společenského nahlížení začalo být rozbalování a ničení archeologických nálezů považováno za barbarství. Že nám to ale trvalo…
