Článek
Co je to misofonie
Pod tímto názvem se ukrývá velmi specifická porucha, která spočívá v extrémní citlivosti na určité zvuky. Jinými slovy, zvuky, které většina populace považuje za víceméně běžné, byť třeba občas trochu otravné, spustí u člověka s misofonií zcela neadekvátní reakci.
Nelze obecně definovat o jaké konkrétní zvuky se jedná, to je velmi individuální. Může jít třeba o popotahování nosem, žvýkání, polykání, ale i o zvuky klávesnice nebo cvakání propiskou. U někoho spustí tyto zvuky výbuch vzteku či záchvat úzkosti, u jiného zase fyzickou nevolnost nebo neodolatelnou potřebu utéct od zdroje zvuku.
Misofonie byla vědecky popsána teprve v roce 2000 a to dvěma vědci a lékaři z Emoryho univerzity v americké Atlantě. Konkrétně se jednalo o manželský pár, Pawla a Margaret Jastreboffovi. Ti také ukázali, že u lidí trpící tímto problémem není v nepořádku jejich sluch, ale problém vzniká až v mozku.
Právě v mozku dochází na základě vnímání určitých zvuků ke spuštění negativních emocí jako je úzkost, hněv či znechucení. Právě proto nazvali Jastreboffovi poruchu misofonií, z řeckých slov nenávist a zvuk. Základní příčina misofonie zatím známá není, víme ale, že může být dědičná (byl popsán i genetický marker poruchy) a u člověka se začne většinou poprvé projevovat mezi devátým a třináctým rokem života.
Pohroma pro osobní i pracovní život
Misofonie velmi negativně ovlivňuje osobní i pracovní život každého, kdo touto poruchou trpí. Před zvuky totiž prakticky nelze utéct.Pro někoho, kdo nemůže být v jedné místnosti s někým, kdo zrovna jí, je dost obtížné navazovat a udržovat osobní vztahy. Popsány jsou i případy, kdy lidé musí okamžitě položit telefon, pokud na druhém konci někdo potáhne nosem apod.
Takový lidé mají potom tendenci uzavírat se do sebe, a pro jistotu netrávit čas s nikým dalším i přesto, že se nejedná o introverty. V některých případech dokonce může člověk s misofonií reagovat na daný zvuk až fyzickou agresí.
Misofonie není ve společnosti zatím příliš známá a lidé si potom chybně vysvětlují určité chování jako neslušnost, nebo osobní antipatii. To že jejich kolega beze slova odešel z kanceláře, ale ani jedno z toho znamenat vůbec nemusí. Možná, že kolega jen zaslechl zvuk, který je pro něj nesnesitelný natolik, že před ním musí vždy utéct.
Teorie o příčinách misofonie
Jak bylo zmíněno, definitivní odpověď na otázku původu misofonie zatím nemáme. Studie již však zjistily třeba to, že u člověka s misofonií dojde ve chvíli, kdy slyší nenáviděný zvuk ke zvýšení mozkové aktivity v oblastech, které jsou jinak zodpovědné za emoce, ale i za dlouhodobé vzpomínky.
Lidé s misofonií mají také v mozku více tzv. myelinu, tedy látky, která dokáže elektricky izolovat nervové buňky. Otázkou však je, zda je zvýšené množství myelinu příčinou misofonie, nebo naopak jejím důsledkem.
Jak žít s misofonií
Život s nenávistí ke zvukům, které jsou docela běžné, není vůbec jednoduchý. Vyléčit tuto poruchu nikdo neumí. Tam, kde je to možné, lze nosit sluchátka či špunty do uší, alespoň částečně mohou pomoci i některá relaxační cvičení, která se jinak používají ke snižování stresu.
Zdroje informací: https://www.webmd.com/mental-health/what-is-misophonia
