Článek
Titanoboa: had, který bere dech
Když paleontologové na počátku 21. století popsali fosilie obřího hada, kterému dali jméno Titanoboa cerrejonensis, šlo na první pohled především o senzační objev největšího hada, jaký kdy na Zemi žil. S délkou přesahující 13 metrů a hmotností, která je odhadovaná na více než jednu tunu, posunuje Titanoboa hranice představ o tom, kam až může evoluce plazů zajít.
Jenže skutečný vědecký význam tohoto obra nespočívá jen v jejích rekordních rozměrech. Tento pravěký had se stal klíčem k pochopení klimatu planety Země v době krátce po vymření dinosaurů. Jak je to možné? Tam, kde laik vidí obří monstrum, vědce napadají jiné myšlenky. Třeba to, že jeho velikost byla přímo závislá na teplotě prostředí.
Život hadího rekordmana
Fosilie hada Titanoboa byly nalezeny v uhelném dole Cerrejón v severní Kolumbii, konkrétně v horninách starých přibližně 60 milionů let, tedy z období, které označujeme jako paleocén. Už samotný fakt, že byla fosilie nalezena v uhlí, svědčí o existenci rozsáhlých bažinatých tropických lesů, které se vyvinuly krátce po ikonické globální ekologické katastrofě na konci období křídy. Titanoboa zde sdílela prostředí s obřími želvami, krokodýlovitými plazy a bohatou rybí faunou. Obecně lze říct, že šlo o ekosystém, který nemá v dnešním světě žádnou přímou obdobu.
Z fosilizovaných obratlů bylo možné poměrně snadno odhadnout velikost a hmotnost hada. Jenomže právě tyto odhady však brzy narazily na zásadní otázku: jak mohl studenokrevný had narůst do tak extrémních rozměrů? Na rozdíl od savců nebo ptáků si plazi nedokážou udržovat stálou tělesnou teplotu vlastní produkcí tepla. Jejich metabolismus je přímo závislý na teplotě okolního prostředí. Jinými slovy, velikost těla je limitována schopností přijímat a udržet dostatek tepla pro efektivní trávení, pohyb i reprodukci.
Čím větší je tělo hada, tím více energie potřebuje k udržení životních funkcí. Pokud by průměrné teploty prostředí byly příliš nízké, gigantický had by jednoduše nebyl schopen fungovat. Co to znamená? Slovy klasika: modří už vědí.
Fosilie obratle hada Titanoboa.
Hadí fosilie jako teploměr poslaný do minulosti
Na základě fyziologických modelů dnešních hadů paleontologové spočítali, že aby titanoboa mohl dosáhnout svých rozměrů, musela průměrná roční teplota v jeho prostředí přesahovat 30 °C, pravděpodobně se pohybovala mezi 32–34 °C. To je výrazně více než kolik dnes panuje v tropických oblastech Jižní Ameriky.
Velikost hada poskytla nezávislý důkaz o extrémně teplém klimatu v paleocénu, který doplnil údaje získané dalšími metodami, jakými jsou izotopové analýzy, fosilie rostlin či sedimenty. Vědci tedy dokázali z těla pravěkého hada vyčíst, jak horká byla Země před 60 miliony lety.
Hadovi se tedy v takovém prostředí líbilo. Paleocénní tropy se ale naopak pravděpodobně nacházely na samé hraně fyziologické snesitelnosti pro mnoho obratlovců. Studie naznačují, že další zvyšování teplot by už mohlo teplokrevné živočichy naopak omezovat. Jednoduše proto, že by nebyli schopni odvádět přebytečné teplo.
Titanoboa nám tak připomíná, že fosilie nejsou jen zkamenělé kosti, ale i záznamy o fungování celé planety.
Zdroje informací: https://animals.howstuffworks.com/extinct-animals/titanoboa.htm
