Článek
Co je Kikai
Před 7 300 lety, tedy někdy kolem roku 5 250 př. n. l., prošla kaldera Kikai erupcí známou jako Kikai-Akahoya, která je dnes považována za největší známou vulkanickou událost za posledních 10 000 let. Šlo o erupci, která do atmosféry vyvrhla naprosto neuvěřitelných 332 až 457 krychlových kilometrů vulkanického materiálu.
Následky výbuchu byly pro tehdejší život na japonských ostrovech zničující. Tzv. pyroklastické proudy zdevastovaly celou jižní část ostrova Kjúšú a obrovské množství popela, dnes známého jako vrstva Akahoya, pokrylo velkou část Japonska a zasáhlo až na Korejský poloostrov. Tato událost drasticky změnila lokální vegetaci. A protože mluvíme o roce 5 250 př. n. l., v Japonsku už tehdy žili lidé. Erupce měla naprosto devastující dopad na tehdejší prehistorickou kulturu označovanou jako Džómon. Tu erupce de-facto zničila.
Odběry vzorků geologických vrstev jasně ukazují vrstvu sopečného popela po explozi před 7 300 lety.
Novodobá aktivita
Pro nás je podstatné, že Kikai není vyhaslým systémem. I ve 20. století se sopečná aktivita projevila sérií podmořských erupcí. Mezi lety 1934 a 1935 vyvrcholila seismická činnost a úniky pemzy zformováním nového vulkanického ostrova. Od té doby vykazuje systém stabilní, i když méně extrémní úroveň aktivity, avšak nedávné objevy ukazují, že hluboko v podzemí dochází k mnohem dramatičtějším změnám.
To už začíná znít poměrně zlověstně. Je třeba přiznat, že většina procesů vedoucích k reaktivaci vulkánů tohoto typu je zatím neznámá. Fakt, že Kikai leží pod vodou situaci ještě více komplikuje, přesto vědci z univerzity v Kobe ve spolupráci s dalšími kolegy publikovali poměrně zásadní zjištění.
Pomocí rozsáhlého podmořského seismického mapování vědci odhalili, že hluboko pod kalderou se nachází jakýsi masivní rezervoár, který se od poslední gigantické erupce před 7 300 lety postupně doplňuje novým magmatem. Tento proces doplňování čerstvého magmatu naznačuje, že supervulkány nezůstávají po velkých erupcích tak úplně klidné, ale okamžitě zahajují tisíciletý proces obnovy svých zásob magmatu. Tato data jsou klíčová nejen pro Kikai, ale poskytují model pro chování dalších supervulkánů jako je americký Yellowstone nebo indonéská Toba.
Závěry studie jsou vlastně poměrně optimistické, neboť celková míra seismicity momentálně nenaznačuje bezprostřední hrozbu nějaké katastrofické erupce. Na druhou stranu, trvalá seismicita v malém měřítku a doplňování magmatického krbu potvrzují, že Kikai zůstává vysoce aktivním systémem. Jednou znovu vybuchne s naprosto ničivou silou. Nevíme, jestli to bude za deset let nebo za pět tisíc let. Jednou se to ale stane…
