Článek
Už malé děti učíme, že před tím, než vkročíme na přechod, je třeba se pořádně rozhlédnout. Časem už to bereme jako samozřejmost. Ale na jak dlouho?
Při cestách do města mívám občas pocit, že s přibývajícím ruchem na silnici sílí v lidech pocit zkusit si žít jako srnka, která vám občas přeběhne přes silnici. V dopoledních hodinách jsou po mém pozorování nejčastěji viděni důchodci, odpoledne ti, kteří míří z práce a stavují se v obchodě jen pro nějaké drobnosti.
Ať už jde o jednu, či druhou věkovou skupinu, jedno mají totožné. Vybrat si pár metrů od přechodu, vrhnout se do silnice s očekáváním že to přece musí stihnout. Následuje zastavení „skoku“, brždění řidiče a pomalý odjezd dál. Chodec stále čeká na svou další příležitost. Přiznám se že, že pak nadávám jak špaček…
Ovšem je zde ještě jedna kategorie, která si zaslouží zmínku.
Představte si náměstí s nějakou pěknou zatáčkou, parkem, kolem kterého se nechá parkovat. A tady přichází to nejlepší.
Zaparkovaná auta, rušné dopoledne a uprostřed zatáčky mezi zaparkovanými auty stojí důchodkyně odhodlaná vyrazit vstříc nové výzvě. Přes zaparkovaná auta a dodávky není zrovna vidět, ale přece nejde poprvé. Nádech, výdech a hurá do akce!
Onehdá jsem projížděli městem, kde byla chodkyně odhodlaná na tolik, že stála na malém chodníčku v zatáčce. Myslím, že kdybychom měli v autě psa, který by zrovna koukal z okna ven, dostala by asi nechtěnou hubičku.
Suma sumárum, k národním sportům jako jsou klepy, boje o nákupní košíky a akční zboží a další „zábavné aktivity“ bychom si měli na seznam přidat další disciplínu.
Ale ruku na srdce. Kdo z nás může říct, že vždycky dojde až na přechod, když zrovna nic nejede. Hm?
