Článek
To, že nedaleké vysoké komíny patří ke krematoriím, kde se spalují zplynovaná lidská těla mužů, žen i dětí, se dozvěděla brzy po selekci. Tehdy poprvé se setkala s doktorem Mengelem, který svým rychlým úsudkem zhodnotil, kdo ještě může být k užitku a kdo bude jen na obtíž. Ti, které poslal doleva, měli svůj osud zpečetěn. Vězni odstaveni napravo mohli ještě nějakou dobu chovat naději na přežití.
Selekce byl zvláštní způsob mučení, který si pro nás vymysleli, během kterého jsme tisíckrát zemřely a znovu obživly, potácely se mezi zoufalstvím a nadějí. Celé naše bytí leželo v rukou doktora Mengeleho. To on nás mohl odsoudit k okamžité popravě, či naopak prodloužit náš život o pár dní… Mladý, krásný a elegantní táborový lékař ukazoval s lehkostí a nonšalancí na ty, které se zdály nemocné a slabé, na ty, jejichž tváře se mu nelíbily, či na ty, které prostě stály směrem, kterým ukázal…
Gisella měla velkou výhodu. Byla gynekoložka a Mengele nejspíš usoudil, že by se mu mohla během provádění jeho zvrácených pokusů hodit. Na jeho popud vzniklo v bloku číslo 15 něco podobného nemocnici, ale spíš než to, šlo o místo plné bolestmi trpících a umírajících lidí, což byla podívaná, na kterou se rád chodil dívat. Jakmile se nemocnice přeplnila, vydal rozkaz a všichni byli rázem nasměrováni ke krematoriím, aby se uvolnilo místo pro nové „pacienty“.
Mengele nebyl jediný, kdo se rád chodil dívat na zmučené vězenkyně. Jedna z mladých esesaček, Irma Grezeovoá, si pro svoje kruté zacházení s lidmi vysloužila přezdívku Hyena. Často chodila přihlížet tomu, když doktorka operovala ženám nejrůznější zranění. Nešťastnicím nemohla podat žádné anestetikum a zákroky pro ně byly nesmírně bolestivé. Navíc to jediné, co doktorka ke své práci dostala, byl špinavý nůž, který brousila o kámen a který nemohla ani vydezinfikovat.
Vzpomínka na to mě bude děsit do konce mého života. Irma Grezeová si užívala při pohledu na tohle lidské utrpení. Její napjaté tělo se kývalo dopředu a dozadu výmluvným, rytmickým pohybem. Tváře měla zrudlé a široce rozevřené oči měly strnulý, upřený výraz silného sexuálního vzrušení.
Mengelova nemocnice byla skutečně jen dalším krutým vtipem, jímž se velitelé tábora bavili. Na práci vybral několik lékařek a zdravotních sester, ale nedal jim žádné léky ani obvazy nebo nástroje, kromě zmíněného nenabroušeného nože a rezavých nůžek. Přesto se Gisella snažila, jak mohla, aby nebohým ženám pomohla. Největším lékem, který skutečně pomáhal, byla totiž její přívětivost a povzbudivá slova. Toho se v táboře smrti dostávalo jen velmi málo.
Byla jsem doktorkou v Osvětimi, Gisella Perlová, Víkend, 2019
Pro gynekoložku bylo velmi těžké přijmout fakt, že v táboře je těhotenství opakem požehnaného stavu. Těhotné ženy byly zpočátku automaticky posílány do plynových komor. Gisella během pobytu v Osvětimi musela provést velké množství uměle přerušených těhotenství. Vlastníma rukama vytahovala z těl matek nevyvinutý plod dítěte. Jedné vězenkyni dokonce tajně pomohla s porodem zdravého miminka, ale vzápětí jej musela udusit, protože by se jinak stalo pokusným králíkem sadistického doktora Mengeleho.
Vyšinutý lékař se kromě jiného považoval za vědce a badatele. Jeho velkým koníčkem bylo zkoumání dvojčat. Potřeboval přijít na kloub tomu, jak přimět tělo ženy, aby rodilo co nejvíc dětí. Tímto způsobem se měla Hitlerova budoucí říše rychle rozrůstat. Nakonec Mengele přestal posílat těhotné ženy do krematorií, ale naopak vítal s úsměvem každou vězenkyni, která přišla do tábora v očekávání. Blok číslo 20 se stal mateřským blokem, kde se rodily děti.
Ošklivá Jeanette se rázem stala na bloku 20 jakousi prominentní vězenkyní a doktor Mengele se k ní jako k matce dvojčat choval velmi zdvořile a vděčně. Pořídil pro děti košík, dostaly košilky a dokonce i deku na přikrytí (v ostatních případech se děti balily do špinavých hadrů). Jeanette ležela na vlastním lehátku povlečeném bílým prostěradlem a chvástala se svým úspěchem…Pak jsme jednoho rána našly jedno z dvojčat mrtvé - zemřelo, protože nebylo schopné přežít jako pokusný králík. O pár dní později následovalo svého malého bratříčka i druhé z dvojčat. Když se doktor Mengele dozvěděl, že jsou dvojčata po smrti, s chladným úsměvem poslal Jeanette do plynu.
Doktorovy změny nálad byly nepředvídatelné, a za každou laskavostí se skrývala nevyhnutelná krutost. Gisellu, coby vyhlášenou táborovou lékařku, si k sobě mnohokrát pozvaly i samotné velitelky SS, které se dostaly do jiného stavu a potřebovaly vyvolat potrat. Za jeden takový zákrok dostala doktorka kýbl brambor, což pro podvyživeného člověka znamenalo nesmírný poklad. Večer si chtěla s kolegyněmi bloku brambory uvařit, když v tom do místnosti nečekaně vtrhnul Mengele a začal šíleně zuřit. Všechny ženy surově zbil, choval se jako nepříčetný, převracel stoly, brambory rozdupal a už se zdálo, že cesta všech zdravotnic okamžitě povede ke spalovacím pecím.
Najednou jsem dostala šílený nápad. Zvedla jsem se ze země, šla k polici, vzala z ní nádobu s osmitýdenním plodem a vykročila k Mengelemu: „Pana Hauptsturmführera by mohl zajímat tento preparát,“ vykoktala jsem. Jen vzácně se jej podaří dostat ven v jednom kuse a takto neporušený." Přestal křičet a vytrhl mi nádobu z rukou. Na jeho obličeji, o vteřinu dříve ještě masce šíleného maniaka, se rozlil krutý, spokojený úsměv. „Dobře…úžasné. Pošlete to zítra do krematoria číslo dvě, vlastně ne. Pošleme to do Berlína.“ Jako by dočista zapomněl, co se v nemocnici před chvílí odehrávalo, otočil se na patě a vyšel ven… Uklidnily jsme se a bez dalšího pohledu na rozšlapané brambory jsme se vrhly na lůžka a snily jsme o světě, kde brambora je zelenina, kterou je možné jíst zcela beztrestně…
Gisella Perlová byla jen chvilku před osvobozením Osvětimi převelena do pracovního tábora v Hamburku a na úplný závěr skončila v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Ten pro ni byl tou nejhorší tečkou za celou válkou. Bergen-Belsen sice nepatřil mezi vyhlazovací tábory, ale mrtvoly se tady válely na hromadách, které už se ani nikdo neobtěžoval odklízet. Pohled na rozkládající se lidská těla ležící na výkaly pokryté podlaze všude možně, to byl obrázek, který se naskytnul americkým osvoboditelům. Ti, ačkoliv byly zvyklí na všechno, se při pohledu na takovou scenérii skutečně rozplakali.
Lékařka se po skončení války vydala hledat svou rodinu, ale v tomto případě k ní byl osud nemilosrdný. Zemřeli všichni, včetně manžela a syna. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu se vydala do Ameriky, kde ji společnost přesvědčila, že by se měla vrátit ke svému řemeslu. Přijala to jako své poslání. Během války musela zabít velké množství nenarozených a někdy i narozených dětí. Teď bylo potřeba vyrovnat misku vah a přivést na svět ty, které měly právo žít. Gisella Perlová zemřela v roce 1988 v Izraeli. Pokaždé, když vstoupila na porodní sál, pronesla krátkou modlitbu:
Bože, dlužíš mi život, živé dítě.
Zdroj citací: Byla jsem doktorkou v Osvětimi, Gisella Perlová, Víkend, 2019
