Článek
Rozdíly mezi důchody v Česku nejsou žádná vzácnost. V praxi je úplně běžné, že jeden člověk pobírá kolem 15 tisíc korun měsíčně, zatímco jiný se dostane přes 22 tisíc. Nejde přitom nutně o to, že by jeden celý život vydělával obrovské peníze a druhý sotva vyšel. Často rozhodují i zdánlivé detaily, které lidé začnou řešit až ve chvíli, kdy je pozdě. Více se této problematice věnujeme v tomto článku.
Rozhoduje celý pracovní život, ne jen poslední roky
Když se o důchodech mluví mezi lidmi, často zazní jednoduchá představa. Stačí odpracovat potřebný počet let, splnit věk a stát penzi nějak spočítá. Jenže právě v tom bývá největší omyl. Starobní důchod nevzniká jen podle jedné podmínky, ale podle celého pracovního příběhu člověka.
Ve výsledku hrají hlavní roli dvě věci. První je doba důchodového pojištění, tedy roky, kdy člověk pracoval, podnikal nebo měl uznanou náhradní dobu pojištění. Druhou je osobní vyměřovací základ, zjednodušeně řečeno příjmy, ze kterých se odvádělo sociální pojištění. Právě tahle kombinace vysvětluje, proč dva lidé stejného věku mohou skončit s úplně jinou penzí.
Zjednodušeně řečeno, kdo má za sebou dlouhou souvislou kariéru a slušné oficiální příjmy, bývá na tom lépe než člověk, který měl v evidenci výpadky, pracoval část let bez odvodů nebo odváděl minimum.
Každý rok pojištění hraje větší roli, než si lidé myslí
V tomhle bodě se často láme výsledek. Každý další rok důchodového pojištění totiž zvyšuje procentní výměru důchodu. Nejde jen o to, zda člověk splní minimální hranici pro nárok. Důležitá je i délka pojištění navíc.
Vezměme si dvě modelové situace. První člověk pracoval téměř nepřetržitě od 20 do 65 let. Druhý střídal krátké pracovní úvazky, několik let nebyl nikde vedený, část času podnikal s minimálními zálohami a některá období neměl pokrytá vůbec. Oba mohou dojít do důchodového věku, ale jejich penze se bude lišit velmi citelně.
Právě tady bývá častá chyba. Lidé si myslí, že několik let bez evidence se v tom celku ztratí. Jenže u důchodu se neztratí skoro nic. Každá mezera může výsledek snížit.
Výše příjmů je důležitá, ale nefunguje lineárně
Druhým zásadním faktorem jsou příjmy. U zaměstnanců bývá situace jednodušší, protože odvody jdou z hrubé mzdy a údaje se průběžně zapisují. Většinou tedy platí, že čím vyšší oficiální příjem, tím vyšší budoucí důchod.
Český systém ale nefunguje tak, že dvojnásobný plat automaticky znamená dvojnásobnou penzi. Je nastavený solidárně. To znamená, že vyšší příjmy se do důchodu promítají jen částečně. Člověk s nadprůměrnou mzdou si polepší, ale ne tolik, jak si často představuje.
Přesto rozdíl zůstává výrazný. Kdo celý život pracoval za nízkou mzdu, bude mít zpravidla nižší důchod než ten, kdo měl dlouhodobě aspoň průměrný příjem. A pokud se k tomu přidá kratší doba pojištění, rozdíl se ještě prohloubí.
V běžné praxi to může vypadat takto. Zaměstnanec s oficiální hrubou mzdou 42 tisíc korun měsíčně bude na tom v důchodu zpravidla lépe než člověk, který se celý život pohyboval kolem minimální mzdy nebo pracoval jen na částečné úvazky s nízkými odvody. Rozdíl několika tisíc korun měsíčně pak není nic výjimečného, ale logický důsledek systému.
Zaměstnanec a OSVČ často startují do penze z úplně jiné pozice
Velké rozdíly vznikají mezi zaměstnanci a podnikateli. U zaměstnance se sociální pojištění odvádí z dosažené mzdy. U OSVČ záleží na tom, jaký má vyměřovací základ. A právě tady se dost lidí spálí.
Mnoho podnikatelů si celé roky drží minimální zálohy, protože krátkodobě šetří peníze. To je pochopitelné. Jenže co vypadá jako rozumná úspora ve 40 letech, může být velmi nepříjemné v 65. Nízké odvody totiž znamenají i nízký důchod.
Typická modelová situace vypadá tak, že zaměstnanec s průměrnou mzdou odvádí během let výrazně víc než OSVČ, která jede dlouhodobě na minimu. Během aktivního života má podnikatel větší volnost a nižší měsíční náklady. Ve stáří ale často zjistí, že jeho penze je o několik tisíc nižší, než čekal.
To samozřejmě neznamená, že každá OSVČ dopadne špatně. Pokud podnikatel vykazuje vyšší zisky a platí vyšší odvody, může mít důchod velmi slušný. Problém je v tom, že mnozí berou minimální zálohy jako standard, aniž by si spočítali dlouhodobý dopad.
Ne každé období se započítá automaticky
Další důležitá věc, kterou lidé často podcení, jsou chybějící nebo problematická období. Týká se to například delší nezaměstnanosti, života v zahraničí, studia v době, kdy už se do pojištění automaticky nezapočítávalo, nebo let bez dostatečných odvodů.
V takové situaci může pomoci dobrovolné důchodové pojištění. Není to univerzální řešení pro každého, ale v některých případech dává smysl. Hlavně tehdy, když člověku chybí potřebná doba pojištění nebo má mezery, které by mu zbytečně srazily výsledek.
Z mého pohledu je největší chyba čekat až na poslední chvíli. Kdo se blíží důchodovému věku a ví, že měl v životě výpadky, měl by si včas zkontrolovat evidenci na správě sociálního zabezpečení. Čekat na podání žádosti o důchod je pozdě. V tu chvíli už člověk často jen hasí problém, který mohl řešit roky dopředu.
Péče o děti není automatická cesta k nízké penzi
Velké obavy mívají hlavně ženy, které strávily část života doma s dětmi. Jenže tady kolem tématu koluje hodně zjednodušení. Mateřská a rodičovská samy o sobě neznamenají automaticky nízký důchod.
Péče o dítě do určitého věku patří mezi náhradní doby pojištění, takže se započítává pro nárok na důchod. Systém tyto doby do značné míry chrání i při samotném výpočtu, aby rodiče nebyli trestáni za to, že pečovali o děti.
Dopad ale může přijít jinde. Pokud člověk po rodičovské pracuje dlouhodobě za nízkou mzdu, vrací se jen na malé úvazky nebo má opakované výpadky, výsledná penze může být nižší. Samotná péče o děti často není problém. Problém bývají nízké odvody po návratu do práce.
V praxi tak může mít matka dvou dětí velmi slušný důchod, pokud před rodičovskou i po ní pracovala za rozumnou mzdu. A naopak člověk bez dětí, ale s dlouhými mezerami a nízkými příjmy, může dopadnout výrazně hůř.
Na co si dát pozor a co udělat včas
Pokud má člověk před důchodem ještě několik let, pořád může leccos ovlivnit. Nejrozumnější postup je jednoduchý:
- zkontrolovat evidované doby pojištění a příjmy
- ověřit, zda v evidenci nechybí starší zaměstnání nebo doby péče
- u OSVČ nepodceňovat výši sociálních odvodů
- u mezer v pojištění zjistit, zda dává smysl doplacení
- udělat si orientační propočet budoucí penze
Nejde o to, trefit přesnou částku na korunu. Důležité je vědět, jestli člověk směřuje spíš k nižší penzi, nebo má solidnější základ. Podle mě je lepší zjistit nepříjemnou pravdu v padesáti než pár měsíců před podáním žádosti. Vyplatí se položit si i několik jednoduchých otázek. Mám v evidenci všechny odpracované roky? Nejel jsem příliš dlouho na minimálních odvodech? Nemám období, která bych měl doložit? A vím vůbec, kolik přibližně mohu v penzi čekat? Hlavní pointa je prostá.
O důchodu nerozhoduje štěstí ani jediný údaj, ale součet odpracovaných let, výše příjmů, pravidelnosti odvodů a životních situací, které se do systému promítnou různě. Rozdíl mezi 15 a 22 tisíci korun měsíčně proto nevzniká náhodou. Kdo si včas hlídá evidenci, nepodceňuje odvody a řeší mezery dřív, než bude pozdě, může svůj budoucí důchod alespoň částečně dostat pod kontrolu.
Další důležité články naleznete na webu ByznysTrendy.cz.
