Článek
Čas vánoční v traumatické společnosti
Jádro, bahno a trauma
Dobrý den, přátelé a vážení čtenáři. Stejně jako já nebo mnozí z nás vnímají, že čas se nezastavuje a nečeká. Ba dokonce někdy se i zrychluje. A když se dějí nevšední věci, tak se zvláštně natahuje. Není sice zastaven, ale v jakém si našem prožívání můžeme zaznamenat, že se začal nějak ohýbat.
Co to pro nás znamená? Když někam chci a mířím, někdy mám pocit, jako by to bylo stále někde daleko, ale když nechci minout některý okamžik, bum ho. Minu ho. Stane se, že se změní okolnosti natolik, že už nemám kapacitu jej stihnout nebo zastihnout.
Příklad, chci jet na důležitou schůzku, ale v důsledku toho, jak moc je pro mne důležitá, se okolnosti shrnou do toho, že musím řešit nastávající problém s pletí nebo zdravím a to, kam jsem se chtěla vydat, se nekoná. Nekoná se návštěva u babičky, nekoná se narozeninová oslava a nekoná se dokonce ani návštěva zubaře. Protože jsem v důsledku nějakého náhlého zhoršení zdraví neotevřela ústa a byla tak nateklá, že by jeho návštěva byla absolutně zbytečná.
Říkala jsem si proč se mi to děje. Proč je všechno ve mne tak zmatené a proč tyto události pak ovlivňují i to, co opravdu chci vykonat. Nebo považuji za důležité. Ve vesmíru se ale náhody nedějí. Takže jako vnitřní introspekce jsem došla do bodu - nepřipadáš si důležitá. A pak ti to zobrazuje i okolní svět. Máš v sobě nedořešených spoustu věcí a život si tě takto zastavuje.
Tím, jak se nám zobrazily všechny naše traumatické události minulosti, tak za poslední čtyři roky jsme jich měli až běda. Procházeli velkou čistkou a byli nuceni do vlastní hluboké introspekce. Co se to tu s námi děje? Co je na tom mé? Co mne to traumatizuje? Proč to tu je? Proč to musím řešit? Takových mnoho otázek. Co že se najednou vyvolává minulé vzpomínky a traumata, somatizují a stigmatizují mne a já to mám dokola prožívat? Zřejmě probíhaly tak silné astrologické konstelace, že jsme si všimli, že se nám nikomu (jak se zdá) určité události neminuly. Určité tlaky nás neobešly. Práce na sobě prostě se nám nijak nevyhýbá. Prožívali jsme děje a museli se s nimi každý nějak vypořádávat. Probíhají takzvané čistky. Očista. Očistec? Jsme tedy v nějakém astrologickém čase očistce?
Vánoce a zmatek
A jak to mám mít na Vánoce, když už si připadám tak rozbitá? Budu je trávit sama? Nebo s roztříštěnou rodinou? Kde zmizela důvěra v mé příbuzné? Jak to, že si tak těžko musím nastavovat své hranice. Jak to souvisí s mým sebepřijetím a sebe-hodnotou? Souvisí to víc, než si představujeme. Když znám dobře svou hodnotu, dokážu dobře nakládat i s časem, ať už se ohýbá a nebo ne. Musím si ujasnit, co mi stojí za to. Co je pro mne důležité. Zda-li je to má rodina. A nebo se musím více zahloubat do sebe, zda jsem v rodině toxické a jaké mám nastavit opatření, aby se mne nedotýkala. (Retraumatizace). To je tak, když vás vztahy dohání k stavům zmatení a skoro šílení a nevíte co s tím.
„Tvá nespokojenost a úzkost pramení z toho, že neposloucháš svou duši.“ - Neale Donald Walsch
Terapeutické hledání a bádání
Začnete se zaobírat tématy jako je postraumatický syndrom, z čeho vzniká trauma, co jsou to toxické vztahy. Jak se projevuje narcismus ve společnosti. V kolika procentech je zastoupený. V určité fázi svého života řekněme, že mám věkovou krizi. Nebo vztahovou krizi. Nebo sociální krizi. Nu a v tu dobu musí člověk začít bádat, kde jsou kořeny onoho pomyslného zla, co mne to tu pronásleduje.
Poté si člověk uvědomí, že žije v jakési cloně. V oblasti sníženého sebevědomí. Zjišťuje, co se do něj za celý život nalilo za názory. Vzpomíná si a vybavuje, kde ho co okořenilo, změnilo, působilo. Kde si nabral svá přesvědčení o svém bytí a životě. Učí se, co je to vystoupit z role oběti.
Když si to dnes před adventní dobou představím, zdá se mi, jako bych měla před sebou tisíce úkolů, do toho měla stihnout zakomponovat pečení, úklid, přípravy, zdobení a tu klasiku znáte všichni. Ale co s tím, když mám pocit, že jsem se dostala do bodu, z něhož není snadné vystoupit. Nechám se plynout ve flow a překvapit, co mi přinesou letošní Vánoce? Nebudu to řešit a může se mi stát, že mne to stejně to nevyřešené začne někde opět tlačit. Tak co máme dělat my, co to máme podobně?
Kdy nevěříme sobě, ani už druhým. Probíhá zmatek v naší hlavě, čemu že už mám věřit. Kudy dál a jak do toho zakomponovat oslavování doby vánoční? V prvé řadě vám každý dobrák řekne, že to chce klid. Ono sami víte, že se musíme v dané situaci prostě uklidnit. Nabrat dech a nebo začít dýchat. A postupně rozbalovat své rány jako slupku od cibule. A když jednou začnete, chápete ten rozměr, kolik té práce na sobě všichni máme. V tu dobu začnete rozumět stanovisku, že není dobré se s druhými porovnávat a poměřovat. Ale uvědomovat si vlastní pohnutky, myšlenky a činy a sledovat, kam nás to dovedly.
Když k sobě přistoupíme, že tu jsme hlavně od toho, vyznat se ve svém životě a naučit se jej rozumně směřovat. Do té doby jsme byli totiž jenom ve skluzu událostí, jak se na sebe vzájemně nabalovaly a nebyl u toho čas přemýšlet. Když se nám tedy život snaží ukázat, jak se máme zastavit, dost si na nás i zatlačí, abychom už začali.
Chtěla bych být s rodinou a přáteli, ale musím být dnes obezřetná a často k bližním odměřená. Protože vycházím nyní z toho, že mám zjištěno o svém způsobu života tzv. toxické závady. Odměření tedy znamená, že si nebudu připouštět, kolik věcí mne na tomto zraňuje. Zranění nabitých v posledních letech bylo už nad míru mé únosnosti. Zkusím být v přítomnosti a nebudu si dávat na sebe vysoké nároky. Prostě tu jsem, ale své nitro si potřebuji ochránit. A nějakou formou i zabezpečit. Své prožívání, své emoce, své myšlenky, duševno. Prostě mít pocit bezpečí, přijetí, pochopení. No i té sounáležitosti v rozbité společnosti. A to se pomalu učíme. Nastavováním svých bezpečných hranic. Říkat ne. Ctít své já. Zajistit si respekt k sobě.
„Život je o balancování. Buďte milí, ale nedovolte, aby vás lidé zneužívali. Důvěřujte, ale nenechte se oklamat. Buďte spokojení, ale nikdy se nepřestávejte zlepšovat.“ - Ralph Smart
Na tyto témata najdeme dnes spoustu otevřených informací. My hledáme, když se potřebujeme opravit. Vyhledáváme kouče, terapeuty, protože chápeme, že si s tím člověk sám málokdy poradí. A není důvod se trestat za to, že se v tomto stavu nalézám. Život si to pro nás sám vybral a pokud přijde závada, musí se opravit. Mít čas na sebe i svou introspekci.
Východisko z pocitu zmatení
A k těm letošním vánocům: více se zaměřím na to, abych se cítila v pohodě. Abych si svůj domov přizpůsobila své náladě. Jak chci, aby mi bylo se mnou samou dobře. Najít si ten svůj vlastní úkryt. Své místo. Svůj prostor v tomto domu, kde se nacházím. Také určitě chceme být v přírodě. A nasávat atmosféru koloběhu života. Více se naučíme způsobům přítomna. V přítomnosti nemáte čas na blbosti. Protože jsme schopni se zaměřovat jenom na jednu formu. Toho co právě prožíváme. Musíme si vybírat. Vybrat si, jakou náladu chci a na tu se zaměřovat.
Dusno umí vyrobit kterákoliv rodina. Dnes to tak nechci. Chci si užívat toho prostoru a nálady, která se k vánocům patří. Vánoce nejsou o dárcích a jídle, pokud už jsme dospělí. Vánoce jsou o té introspekci, zda to, co v životě konám vede tam, kam si představuji jít. Zda naplňuji své sny a cíle.
Jak se cítím v sobě a jak se to projevuje kolem mne navenek. Dnes jsem si pokládala prostě hodně otázek. Ale už ráno se mi zobrazovaly odpovědi. A ty bych vám tu chtěla nějak předat. Především všímej si sám sebe a toho, co je tvé a autentické. Často jsme v životě k někomu vzhlíželi, ať už to byli rodiče, učitelé, vzory. Zpěváci, herci, politici a já nevím kdo ještě. V těchto všech lidech jsme se vzhlédli a chtěli jim připodobnit. Ono nás nikdo moc nevychovával, vychovali jsme se částečně dost sami, protože lidský tvor se vyvíjí tím, co kolem sebe vidí. Jaká jej obklopuje společnost. Jaké má sourozence a vrstevníky. V pubertě se pak přidají vzory úspěšných a známých osobností. A jim se nějak připodobňujeme. Učíme se příkladem a táhnou nás naše vzory. Představy, jak bych chtěl v budoucnu vypadat.
A z nás je časem někdy hotové nadělení. Kdo tedy pak já jsem? Hledám sám sebe, své autentické já? Jak ho mám nalézat, aspoň si ho zavolejte, ptejte se sami sebe. Pokládejte si otázky a diskutujte se svým vyšším já. Poproste jej o vedení, o pomoc, o pročištění, tam kde sami nedosahujete a nevidíte. Určitě se vám uleví a budete znát další postup jak dál mnohem častěji i sami. Tak dnešní první bod je touha po tom, být sám sebou a být v tom autentický. Žít svou pravdu, ne těch druhých. Je to velmi důležité, protože v tomto světě je toho až tak příliš mnoho zajímavého, že ztrácíme se sebou samým kontakt.
Co ještě než začne ten Advent a Vánoce. Dát sobě důvěru, že když jsem došlapal až sem, že určitě to půjde i dál. A postupně mi budou v životě přicházet indicie, které budou určovat vlastní směřování. Rovnocennost. Nepovyšovat se nad ostatní a neponižovat stejně tak. Hledat v sobě rovnováhu a rovnoprávnost s ostatními lidmi. Často se nám mohlo stát, že jsme se ocitali v roli oběti. Pak nás druzí litovali. Obojí tato energie nevede ven z problémů. A obojí jenom utužuje dané potíže v chodu. Lítost je vlastně potvrzování, že je někdo chudák, nemocný až dokonce bezmoci a bezmocný. Tak tomu se vyhněte. Vždy si zkuste připomenout, že jsme rovnocenné bytosti. Aspoň střípkem se vymaníme z pocitu sebelítosti, zbabělosti nebo oné oběti.
No a v neposlední řadě je to vždy vděčnost. Kterou bychom měli umět praktikovat každý den. Čím více jsme vděční za to co máme, tím je vesmír potěšen a bude nás zahrnovat tím, za co vděčnost pokládáme. Vesmír totiž funguje na principu magnetismu. Tedy na jedné straně je naše myšlenka, na co myslíme a na druhé straně je její proces. Takže když budu myslet na to, jak mne nikdo nemá rád, vesmír bude neustále ukazovat, jak je toto pravda. A bude mne sužovat tím, že neuvidím nikoho, kdo by mne mohl mít rád. Když budeme dělat pravý opak, vesmír udělá to samé. Spojí nás s naší vlastní myšlenkou. Prosím dbejme na to, abychom se měli tedy tak, jak si opravdu přejeme. Ne tak, kam nás naše hlava a mysl ledabyle zavede.
Vděčnost je na energetické úrovni vysoké vibrace. A když tedy v životě jsme spadli nějak dolů, pomocí vděčnosti se můžeme převibrovat zpátky nahoru. Proto je vděčnost tak důležitá a stěžejní. Když jsme vděční, jsme také sami se sebou spokojení. A to je báječný pocit. Od spokojenosti to pak vede k blaženosti, pocitu naplnění. A o tom jsou také Vánoce. Být naplněn blahem a dobrým pocitem. V takové atmosféře máme plno přátel, rodina je nám blíž v našem srdci. Vyzařováním spokojenosti přepíšeme všechny naše stavy nouze z minulosti.
Závěr a jednoduché řešení
„Štěstí se nedostává s tím co chceme, ale se spokojeností s tím, co máme. Způsob, jak být šťastný, je být vděčný dokonce i s prostým požehnáním, které máme.“ - Ralph Smart
Mým dnešním posláním je praktikovat spokojenost v době adventní a dávat tak do prostoru něco pozitivního. Ať už jsme na tom bídně, líp nebo různě. Spokojení a vděční můžeme být v každou chvíli, v niž si na toto vzpomeneme. Protože jak už jsme si výše řekli, vesmír se zaobírá tím, co máme, a dál přitahuje pro nás to stejné. Stejné vibrace, stejného vyzařování. Na nás je dbát, abychom si přitahovali, to co opravdu chceme a po čem toužíme. Je-li to láska, potřebujeme jistou dávku vděku a spokojenosti. Ať se nám to daří všem.
Sunwise
