Článek
Důvěra mezi sourozenci
S bratrem jsme si vždycky byli blízcí. Když jsem se vdala a začala pracovat, měl teprve první zaměstnání a často se potýkal s nedostatkem financí. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, když přišel a poprosil, jestli bych mu nepomohla, půjčila jsem mu. Říkala jsem si, že přece rodina si má pomáhat. Částky nebyly malé, ale vždycky slíbil, že mi je vrátí, jakmile to půjde.
Jenže postupně to začalo být častější. Nejprve pár tisíc, potom desítky tisíc. Někdy tvrdil, že mu chybí na nájem, jindy že potřebuje zaplatit opravu auta. Byla jsem ochotná mu věřit, protože mi připadalo nemyslitelné, že by mi lhal. I když mi občas peníze vrátil, většinou to byly jen malé částky a stále měl nějakou výmluvu, proč zbytek ještě nemá. Věřila jsem, že se to jednou srovná.
Pravda, která bolela
Zlom přišel, když jsem se náhodou potkala s jeho bývalým kolegou. Ten se mě zeptal, jestli vím, že bratr tráví večery v herně. Nechtěla jsem tomu věřit. Ale když jsem se začala víc zajímat, zjistila jsem, že je to pravda. Bratr si ode mě půjčoval peníze, aby je vzápětí prohrál na automatech. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Uvědomila jsem si, že místo pomoci mu jen umožňuji padat hlouběji.
Když jsem ho konfrontovala, nejdřív všechno popíral. Pak ale sklopil oči a přiznal se. Tvrdil, že to má pod kontrolou, že je to jen občas. Jenže já už věděla, jak to chodí, kdo jednou propadne hazardu, těžko se z toho dostává. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila obrovský vztek. Vztek, že mi lhal do očí, a vztek, že mě zneužíval.
Rozhodnutí, které změnilo vztah
Ten den jsem mu řekla, že mu už nikdy žádné peníze nepůjčím. Bylo to těžké, protože jsem měla pocit, že ho nechávám na holičkách. Ale pochopila jsem, že takhle mu jen škodím. Pokud se chce ze svých problémů dostat, musí to zvládnout sám. Bratr se na mě urazil a dlouho se mnou nemluvil. Ale já vím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, nejen pro sebe, ale i pro něj.
Dnes už se na to dívám s větším odstupem. Peníze, které jsem mu půjčila, už nejspíš nikdy neuvidím. Ale to je to nejmenší. Horší je ztráta důvěry. Přesto doufám, že jednou pochopí, že jsem se k němu neobrátila zády, ale že jsem mu nastavila hranici, kterou nutně potřeboval. Protože někdy je „ne“ tím největším projevem lásky, jaký může člověk nabídnout.
