Článek
První na řadě
Objednala jsem se na 8:00. První termín hned po otevření. Měla jsem radost sama ze sebe, jak jsem to chytře vymyslela. V duchu jsem si plánovala, co všechno ještě stihnu, až budu v půl deváté venku. Kávu po cestě domů, rychlý nákup, možná i procházku.
Přišla jsem o pět minut dřív. V čekárně bylo prázdno. Jen já, plastové židle a ten typický úřední klid, který je spíš ticho než klid. Na nástěnce visel vybledlý leták a hodiny tikaly hlasitěji, než by bylo příjemné. Říkala jsem si, že tohle je přesně ten den, kdy všechno půjde hladce. V osm nula pět se nic nedělo. V osm deset taky ne. V osm patnáct vyšla paní z kanceláře, podívala se na mě a řekla, ať ještě chvilku počkám. Usmála se tím úsměvem, který nic neznamená. Přikývla jsem a znovu si sedla.
Tohle se mi nezdá
Po půl hodině přišli další lidi. Bez objednání. Sedli si. Nikdo nic nevysvětloval. V devět už byla čekárna plná a já tam pořád seděla s pocitem, že kdybych se ozvala, budu ta nepříjemná. Začala jsem sledovat cizí rozhovory a přemýšlet, jak se tu asi ocitli všichni ti lidé, kteří přišli dlouho po mně.
V deset jsem přestala kontrolovat hodinky. V jedenáct jsem měla hlad. V poledne už jsem byla jen unavená a rezignovaná. Zjistila jsem, že dokážu sedět strašně dlouho a nedělat vůbec nic, když nemám pocit, že mám na výběr. Lidi přicházeli a odcházeli. Já pořád nic. Připadala jsem si jako součást nábytku. Krátce po jedné hodině vyšel úředník a zavolal moje jméno. V tu chvíli jsem se skoro zasmála. Vstala jsem, vzala kabelku a vešla dovnitř. Seděl za stolem, vypadal normálně, dokonce mile. Omluvil se, že to dneska nevyšlo podle plánu.
S úsměvem to jde líp
Podívala jsem se na něj a úplně klidně jsem řekla, že je to v pořádku. Že jsem si aspoň mohla v klidu rozmyslet, jestli to, co jdu řešit, opravdu potřebuju. A že když už jsem tu strávila půl dne, tak by byla škoda to nebrat jako zážitek. Na chvíli se zarazil. Pak se rozesmál. Opravdově. Řekl, že tohle ještě nikdo neřekl. A že jsem to vzala líp než většina lidí, kteří by v tu chvíli křičeli.
Vyřídili jsme to za pět minut. Když jsem odcházela, byla jsem poslední v čekárně. Zamkla jsem za sebou dveře a došlo mi, že jsem mohla odejít naštvaná. Nebo jsem se mohla smát. A že někdy je to jediné, co ti zůstane, když už s tím stejně nic neuděláš.
