Článek
To nechci vidět
Jela jsem z práce, bylo šero a silnice byla mokrá. Takové to počasí, kdy máš ruce pevněji na volantu a jedeš radši pomaleji. Před zatáčkou jsem si všimla blikajících světel. Několik aut stálo u krajnice. Automaticky jsem zpomalila a zastavila taky.
Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co se stalo. Až když jsem vystoupila z auta, ucítila jsem ten zvláštní pach. Směs benzínu, mokrého asfaltu a něčeho kovového. Tenhle zápach se mi vryl do hlavy dřív než samotný obraz. Auto leželo převrácené na boku. Dvě kola ve vzduchu. Sklo všude kolem. Lidi stáli opodál, někdo telefonoval, někdo jen mlčky koukal. Bylo ticho, které nedávalo smysl. Žádný křik, žádný chaos. Jen divný klid.
Stalo se něco?
Přistoupila jsem blíž. Nevím proč. Možná proto, že nikdo jiný to nedělal. Uvnitř auta byl muž. Zaklíněný. Oči otevřené. Díval se někam nade mě, ale bylo jasné, že mě nevidí. Jedna ruka visela nepřirozeně dolů.
Někdo řekl, že sanitka je na cestě. Někdo jiný, že by se s ním nemělo hýbat. Stála jsem tam a měla pocit, že se mi třesou kolena, ale zároveň jsem byla úplně zvláštně klidná. Jako bych se dívala na cizí film. Najednou se ten muž pohnul. Ne moc. Jen pootevřel pusu, jako by chtěl něco říct. Instinktivně jsem k němu přistoupila blíž. Sklonila jsem se k němu, i když jsem nevěděla, co mu vlastně můžu říct. Zašeptal jedno slovo. Jméno. Ne svoje. Někdo, na koho myslel. Bylo to sotva slyšet a pak zavřel oči.
Pořád dokola
V tu chvíli mi došlo, že nejhorší na takových momentech není krev ani strach. Ale to, že stojíš vedle úplně cizího člověka v okamžiku, kdy se mu rozpadá celý život. A nemůžeš s tím nic udělat. Sanitka přijela rychle. Policie taky. Všechno se najednou rozběhlo. Profesionální pohyby, krátké věty, příkazy. Někdo mě jemně odvedl stranou a řekl, že už tam nemusím být. Přikývla jsem a ani jsem si nepamatovala, kdy jsem se vrátila do auta.
Jela jsem domů a měla jsem pocit, že slyším každý zvuk hlasitěji než obvykle. Blinkr. Motor. Dech. Doma jsem si sedla na zem v předsíni a rozbrečela se. Ne hystericky. Tiše. Dlouho. Od té doby se dívám na lidi jinak. V tramvaji, v obchodě, na silnici. Často si říkám, koho doma čekají. Komu by řekli jméno jako poslední věc. Nezachránila jsem ho. Nevím ani, jak to s ním dopadlo. Ale ten moment mi zůstal. Jako připomínka, že některé věci se stanou bez varování. A že obyčejné rozhodnutí zastavit může člověku změnit pohled na svět navždy.
