Článek
Překvapení na nástupišti
Na nádraží jsem přišla s lehkým předstihem. Klasika. Kafe do ruky, telefon v kapse, v hlavě plán, že si ve vlaku konečně v klidu sednu. Na tabuli svítilo deset minut zpoždění. Říkala jsem si, že to je nic. To se stává. Člověk s tím tak nějak počítá. Po chvíli se z deseti minut stalo dvacet. Pak třicet.
Lidi kolem mě začali znatelně znervózňovat. Jeden pán si každých pár vteřin kontroloval hodinky, mladá holka hlasitě volala, že to nestihne, a někdo si začal polohlasně stěžovat na dráhy jako takové. Nálada houstla. Stála jsem opřená o batoh a snažila se to nevnímat. Jenže to nešlo. Když čekáš dlouho, cizí lidi se ti nějak přiblíží, i když nechceš. Slyšíš jejich povzdechy, jejich telefonáty, jejich nadávání. Všechno se míchá dohromady a není kam utéct.
Uvolnění atmosféry
Pak se ozval hlas staršího muže kousek ode mě. Řekl něco ve smyslu, že jestli to takhle půjde dál, tak bychom si tu mohli rovnou rozložit karimatky. Byla to poznámka řečená napůl vážně, napůl ironicky. Někdo se zasmál. Někdo přitakal. Napětí se trochu uvolnilo.
Najednou už si lidi nezačali jen stěžovat, ale reagovat na sebe. Někdo dodal, že má doma psa, který čeká na venčení už dvě hodiny. Jiný, že jede na rande, které se tímhle tempem změní v omluvnou SMS. Smích se šířil rychleji než další hlášení o zpoždění. Za chvíli jsme si navzájem nabízeli sušenky, někdo vytáhl termosku a ptal se, jestli si někdo nechce loknout. Úplně cizí lidi. Bez představování. Jen tak, protože jsme tam stáli spolu a neměli kam jít. Bylo v tom něco zvláštně lidského.
Dobrý pocit
Když se z reproduktoru ozvalo, že vlak má další zpoždění, nikdo už ani nezasténal. Někdo zatleskal. Jiný prohlásil, že to je vlastně osvěžující změna oproti tichému čekání doma. Bylo to absurdní a trochu směšné, ale fungovalo to.
Když vlak konečně přijel, skoro se mi nechtělo nastupovat. Lidi si popřáli šťastnou cestu, někdo zamával, jako bychom se znali déle než hodinu. Sedla jsem si do vagónu a měla pocit, že to čekání vlastně stálo za to. Došlo mi, jak málo stačí k tomu, aby se nálada úplně otočila. Jedna věta. Jeden vtip. Ochota reagovat na cizí lidi kolem sebe. A že i zpožděný vlak může člověku připomenout, že občas nejsme tak sami, jak si myslíme.
