Článek
Večerní procházka
Byl to jeden z těch obyčejných večerů, kdy venčíš psa spíš ze zvyku než, že by ses těšila. Rychle ven, rychle zpátky, pak sprcha a konečně klid. Otevřela jsem dveře domu a skoro jsem do něj narazila. Stál tam. Opřený o zábradlí, ruce v kapsách, ten výraz, který jsem tak dobře znala. Neviděla jsem ho roky. A přesto mi stačila vteřina, aby se mi stáhl žaludek.
Pes se zastavil, čichal kolem, úplně klidný. Já ale klidná nebyla vůbec. Řekl moje jméno, jako by se nic nestalo. Jako bychom se včera rozešli v dobrém. Neptal se, jestli může mluvit. Prostě začal. Že mě viděl párkrát z okna a že si říkal, kdy se odhodlá. Že už to nemohl nechat být.
Tohle ne
Snažila jsem se ho zarazit. Řekla jsem mu, že nemám čas a že se o tomhle se bavit nechci. Usmál se tím způsobem, který ve mně kdysi vyvolával něco úplně jiného než teď. Teď už jen nepříjemné napětí. Začal mluvit hlasitěji. Ptát se, proč jsem ho tehdy odstřihla. Proč jsem se neozvala. Jestli si fakt myslím, že to mezi námi nic neznamenalo. Lidi kolem nás chodili, někdo se otočil. Pes tahal na vodítku a já měla pocit, že se propadám.
Řekla jsem mu, že to skončilo. Že to bylo dávno. Že mám jiný život. Ta slova ho očividně rozčílila. Najednou mluvil o tom, jak jsem ho využila. Jak jsem si s ním hrála. Jak jsem ho nechala ve chvíli, kdy to bylo nejhorší. Nebyla to pravda. Ale věděla jsem, že to nemá cenu vysvětlovat. Hlas se mu třásl, byl vzteklý a zároveň zoufale dotčený. Ta kombinace, která je horší než čistý vztek.
Mám se bát?
Řekla jsem mu, ať odejde. Že jestli to neudělá, zavolám policii. To zabralo. Ještě mi stihl říct, že jsem stejná jako vždycky. Že utíkám. A pak odešel pryč, rychlým krokem, bez ohlédnutí. Zůstala jsem stát u vchodu, pes konečně vykonal, co měl, a já se snažila rozdýchat třes v rukách. Nebrečela jsem. Spíš jsem měla pocit, že jsem se vrátila do verze sebe, kterou jsem už dávno opustila.
Doma jsem si sedla na zem, opřela se o dveře a nechala psa, ať mi olizuje ruce. Došlo mi, jak tenká je hranice mezi minulostí a přítomností. Jak snadno tě někdo může stáhnout zpátky jen tím, že se objeví ve špatný moment. Od té doby už nechodím venčit úplně automaticky. Ne proto, že bych se bála. Ale proto, že jsem si uvědomila, že některé věci sice skončí, ale nikdy nezmizí úplně. Jen čekají u vchodu. A doufají, že otevřeš.
