Článek
Babská drbárna
Seděla jsem v křesle, hlavu lehce zakloněnou, ručník kolem krku. Ten známý hluk fénů, smích kadeřnic, útržky vět, které normálně nevnímáš. Přesně ten typ místa, kde jsi anonymní a kde se všechno říká tak nějak mimochodem.
Vedle mě seděla starší paní. Upravená, decentní, ruce složené v klíně. Kadeřnice se jí ptala, jestli pojede letos na dovolenou. Odpověděla klidně, skoro vesele, že asi ne. Že už není kam jezdit. Znělo to tak nějak zvláštně. Jakoby o tom nechtěla mluvit. Kadeřnice se zasmála a řekla něco o tom, že aspoň má klid. A paní se na chvíli odmlčela. Pak úplně obyčejným hlasem řekla, že klid má už dlouho. Od té doby, co manžel zemřel.
Smutný příběh
Pokračovala, že nejdřív to bylo hrozné ticho, ale člověk si zvykne. V salonu se mezitím jelo dál. Někdo řešil barvu, někdo děti ve škole. Jen já jsem ztuhla. Paní pokračovala. Vyprávěla, že manžel byl celý život hodně nemocný. Že se starala a poslední roky nikam nechodili. Že když odešel, všichni jí říkali, že si má konečně odpočinout.
Řekla to bez lítosti. Spíš s takovým zvláštním odstupem. Pak dodala větu, která mi zůstala v hlavě. Že nejhorší nebylo, když zemřel. Ale to, že s ním odešla i ona. Ta, kterou byla dřív. A že už se jí nějak nechce hledat zpátky. Nikdo na to pořádně nereagoval. Kadeřnice něco zamumlala, paní se usmála a rozhovor se stočil jinam. Jenže mně to tam zůstalo viset.
Čeká nás to všechny
Ta lehkost, s jakou to řekla. Jako by mluvila o cizím životě. A přitom bylo jasné, že je to všechno, co měla. Seděla jsem tam, koukala na sebe do zrcadla a říkala si, kolik takových příběhů kolem sebe denně míjíme. Kolik lidí nosí v sobě celé životy, které se smrsknou do pár vět u cizího člověka.
Když paní odcházela, poděkovala a popřála hezký den. Úplně normálně. Jako kdokoli jiný. A mně došlo, že to, co mě na tom děsí nejvíc, není smutek. Ale to, jak snadno se s ním dá naučit žít. Od té návštěvy kadeřnice se na podobná místa dívám jinak. Už to nejsou jen salony, čekárny nebo tramvaje. Jsou to místa, kde si lidé občas dovolí říct pravdu. Potichu. Mezi řečí. A doufají, že ji někdo aspoň na chvíli uslyší.
