Článek
Složité dětství
Můj vztah s tátou byl komplikovaný odjakživa. Po rozvodu rodičů mě moc nevídal, spíš posílal dárky a občas zavolal. Skutečnou oporu jsem měla v dědovi, tátově otci. To on mě učil jezdit na kole, pomáhal s učením, sedával u mě, když jsem měla horečku. Když se mě někdo zeptal, kdo je pro mě „táta“, napadlo mě nejdřív jeho.
Když jsem se zasnoubila, byla jsem šťastná. Chtěla jsem mít svatbu malou, ale upřímnou. A měla jsem jasno v jedné věci, k oltáři mě povede děda. Ne z neúcty k tátovi, ale proto, že to byl on, kdo při mně skutečně stál. Když jsem to tátovi oznámila, čekala jsem, že se možná urazí, ale že to pochopí. Jenže jeho reakce mě šokovala. Nejdřív se zasmál, myslela jsem, že to bere s nadhledem.
Nečekaný zvrat
Pak ale řekl: „Tak jestli si tě povede on, já tam nepřijdu.“ Myslela jsem, že žertuje. Ale než jsem stihla cokoliv říct, položil telefon. Od té chvíle se se mnou přestal bavit. Neodpovídal na zprávy, na svatbu skutečně nedorazil. Děda byl smutný, říkal, že nechce aby kvůli němu byl rozkol. Ale já jsem trvala na svém. K oltáři mě nakonec dovedl, pomalu, s třesoucíma se rukama, ale s pýchou v očích. Bylo to dojemné a přesně takové, jak jsem si přála.
Myslela jsem, že čas všechno spraví. Jenže o pár měsíců později mi přišel dopis od právníka. Otec mě oficiálně vydědil. Ještě mi k tomu otec napsal pár vět, že jsem ho veřejně ponížila a zradila, že jsem „nahradila vlastního otce jiným mužem“. Četla jsem ta slova a nechápala, jak může být hrdost silnější než láska.
Bez táty
Zkoušela jsem ho kontaktovat, ale marně. Nepřišel ani na Vánoce, nepopřál mi k narozeninám. Jako bych pro něj přestala existovat. Vydědění mě nebolelo kvůli majetku, o ten mi nikdy nešlo. Bolí mě to, že kvůli jednomu gestu, které pro mě mělo hluboký význam, ztratil otec poslední zbytky lásky k vlastní dceři.
Děda mezitím zestárl a často říká, že ho to pořád trápí. Cítí se vinen, i když já mu opakuji, že neudělal nic špatného. K oltáři mě vedl člověk, který mě miloval bez podmínek a to je něco, co mi nikdo nevezme. Dnes už vím, že rodina není o krvi, ale o vztazích, které si člověk vybuduje. A i když mě otec vydědil, necítím nenávist. Cítím jen lítost, že jeho hrdost byla silnější než touha být součástí mého života.
