Článek
Rychlý oběd
Byli jsme na výletě v horách, celý den jsme chodili po stezkách a těšili se, že si někde na závěr dáme teplé jídlo. Malá horská restaurace na kraji vesnice vypadala útulně, uvnitř vonělo dřevem a vývarem. Posadili jsme se k oknu, kde praskal krb a otevřeli jídelní lístek.
Ceny nás ale rychle vrátily na zem. Hlavní jídla stála víc, než jsme čekali a protože jsme měli před výplatou, rozhodli jsme se dát si jen polévku. Bylo to prosté: ohřát se, najíst trochu a neodcházet s prázdným žaludkem ani prázdnou peněženkou.Když jsme objednávali, číšník si nás měřil pohledem, který říkal všechno. „Takže jen dvě polévky?“ zopakoval hlasitě, aby to slyšeli i ostatní hosté. „No, tak to bude rychlé. Hlad asi není velký, co?“
Překročení hranic
Snažila jsem se to přejít, ale manželovi to nebylo jedno. Všimla jsem si, jak mu ztuhly rty. Číšník se dál ušklíbal, když nám přinesl polévku v malých miskách. „Tady máte ten váš dietní oběd,“ pronesl s úšklebkem a postavil misky na stůl. Několik lidí u vedlejšího stolu se po nás otočilo. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy studu.
Jenže pak manžel klidně odložil lžíci a podíval se na něj. „Víte, proč si dáváme jen polévku?“ zeptal se. Číšník pokrčil rameny: „Nevím, asi šetříte, že?“ Manžel odpověděl tiše, ale pevně: „Protože moje žena se právě zotavuje po chemoterapii. Na víc jídla zatím nemá chuť. A já s ní jím to samé, protože nechci, aby se cítila trapně.“
Změna atmosféry
V místnosti se rozhostilo ticho. Číšník zrudl, sklopil oči a zůstal stát, jako by nevěděl, co říct. Po chvíli se zmohl jen na: „Omlouvám se… já to samozřejmě nemohl vědět.“
Manžel přikývl. „Nemohl. Ale i kdybyste mohl, stejně by se hodilo chovat s respektem ke každému, kdo si tu něco objedná. Polévka nebo steak, každý má své důvody.“
Číšník kývl a odešel. Za chvíli se vrátil s dezertem. „Na účet podniku,“ řekl tiše. „A ještě jednou se omlouvám.“ Ten den jsme si sladký zákusek snědli pomalu a beze slov. Nebylo to o jídle, ale o tom, že někdy stačí pár vět, aby člověk pochopil, jak málo ví o druhých. Když jsme odcházeli, číšník nám otevřel dveře a popřál „hodně zdraví“. Usmála jsem se a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mě někdo vidí ne jako nemocnou, ale jako člověka.
