Článek
Odpoledne na hřišti
Bylo hezky, hřiště plné dětí a rodičů. Seděla jsem na lavičce, povídala si s jinými maminkami a očima hlídala dítě. Všechno působilo normálně. Až ve chvíli, kdy jsem si všimla muže stojícího stranou. Nehrál si s žádným dítětem, s nikým nemluvil. Jen držel telefon a mířil jím směrem ke hřišti.
Nejdřív jsem si říkala, že přeháním. Že možná fotí vlastní dítě, jen stojí bokem. Jenže pak jsem si všimla, že objektiv sleduje různé děti. Ne jedno konkrétní. Pohyboval telefonem pomalu, systematicky. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Nešlo o paniku, spíš o tiché varování, které ve mně něco spustilo.
Výbuch, který jsem nečekala
Chvíli jsem váhala. Nechtěla jsem být hysterická, nechtěla jsem dělat scénu. Ale zároveň jsem věděla, že když nic neřeknu, budu si to vyčítat. Zvedla jsem se a klidně se ho zeptala, proč fotí děti. Neobviňovala jsem ho, jen jsem chtěla vysvětlení.
Jeho reakce byla okamžitá a agresivní. Začal po mně křičet, že si nemám vymýšlet, že je to veřejné místo, že si může fotit, co chce. Používal urážky, mluvil nahlas, teatrálně. Najednou jsem byla já ta problémová. Lidi kolem ztuhli. Nikdo se nepřidal, nikdo ho neokřikl. Jen se dívali. V tu chvíli jsem necítila hrdinství. Cítila jsem strach. Nejen o sebe, ale hlavně o děti kolem. Uvědomila jsem si, jak rychle se může situace obrátit. Z otázky se stal konflikt. Z obavy útok. Muž se ke mně naklonil blíž, pořád křičel, a já jsem měla pocit, že jsem zůstala sama.
Odchod bez omluvy
Nakonec se sebral a odešel. Bez vysvětlení, bez uklidnění situace. Jako by vyhrál tím, že mě umlčel křikem. Hřiště se pomalu vrátilo k normálu, děti si hrály dál. Jen já jsem se třásla. Neviditelně, uvnitř. Nikdo se mě nezeptal, jestli jsem v pořádku. Jedna maminka mi tiše řekla, že jsem byla statečná. Jiná dodala, že by se bála ozvat. A mně došlo, jak snadné je zůstat potichu. Jak těžké je vystoupit, i když cítíte, že něco není v pořádku.
Od té doby se na hřiště dívám jinak. Ne paranoidně, ale pozorně. Ten muž ve mně nezanechal vztek. Zanechal otázku, proč má ten, kdo se ozve, pocit, že musí čelit útoku. A přesto vím, že bych to udělala znovu. Ne proto, že bych chtěla konflikt. Ale proto, že mlčení by bolelo víc než křik cizího člověka, který si myslel, že se nikdo neozve.
