Článek
Hlavně si zaplať obědy
Každé pondělí ráno dávám svému dvanáctiletému synovi peníze na celý týden na obědy. Nešlo o nic výjimečného, děláme to tak každý týden. Přikývl, ale myslím, že hned jak jsem to dořekla, tak už nevěděl co jsem říkala a běžel na autobus. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to co s tím syn udělá mě rozpláče.
Ve středu večer jsme seděli u stolu u večeře a já si jen tak zeptala, co dneska měli k obědu. Zaváhal a řekl, že byl venku a neobědval. „Jak jako venku? Proč jsi nešel do jídelny?“ zeptala jsem se. Chvíli mlčel, a pak dodal: „Mami já ten oběd dneska nedostal. Zaplatil jsem oběd kamarádovi.“ Zmateně jsem se na něj podívala a vyhrkla jsem: „Komu a proč?“
To jsem nečekala
„Ve třídě máme novýho kluka. Jmenuje se Adam. Moc s nikým nekamarádí a když jsme šli na oběd, stál stranou. Pak za mnou přišel a pošeptal, že mu došly peníze, a že nemá jak zaplatit. Tak jsem mu dal svoje. On nechtěl, ale vypadal fakt smutně. Tak jsem mu řekl, že to je v pohodě.“ Zůstala jsem zticha a cítila jsem, jak mi v krku roste knedlík a do očí se mi derou slzy. „A co jsi pak dělal a co si jedl?“ zeptala jsem se. „Šel jsem si koupit rohlík do obchodu, ale Adam měl teplý jídlo“
V té chvíli jsem se otočila, jakože jdu pro hrnek, ale ve skutečnosti jsem otírala oči. Byla jsem tak hrdá, že můj syn udělal něco správného, aniž by čekal, že za to dostane pochvalu. Prostě to udělal, protože to považoval za správné a věděl, že to někomu pomůže.
Hrdá matka
Další den jsem se před prací zastavila ve škole, abych zaplatila obědy znovu a zeptala se nenápadně, jak se daří Adamovi. Kousek od kuchyně mě zastavila paní kuchařka a řekla: „Ten váš kluk je zlatý. Nechtěl, abychom vám to říkali. Prý že byste se zlobila, že neměl oběd.“ Usmála jsem se, zaplatila obědy a odešla jsem.
Den den jsem si uvědomila, že někdo se s tím prostě narodí. Tyhle vlastnosti se nijak nenaučíte, ale musíte je mít v sobě a já jsem moc ráda, že zrovna můj syn je takový, jaký je.
