Článek
Když se radost změní v ticho
Po smrti manžela jsem si myslela, že už nikdy nebudu schopná s někým sdílet život. Byli jsme spolu přes třicet let a jeho odchod pro mě znamenal prázdnotu, kterou jsem nedokázala zaplnit. Trvalo dlouhé měsíce, než jsem se vůbec přestala budit s pocitem, že vedle mě nikdo neleží. Jenže časem jsem poznala muže, se kterým jsem se začala znovu usmívat. A já jsem si připadala, že dostávám druhou šanci.
Když jsem dceři oznámila, že mám přítele, čekala jsem překvapení a otázky. Ale ne to, co přišlo. Její tvář okamžitě ztvrdla a vyčetla mi, že zrazuji otce, že je to příliš brzy a že jí tím ubližuji. Snažila jsem se vysvětlit, že její otec zůstane navždy v mém srdci, ale že potřebuji jít dál. Ona mě ale přestala poslouchat. Od té chvíle se mnou komunikovala jen stroze a brzy přestala chodit na návštěvy úplně.
Samota místo podpory
Najednou se mi obrátil život. Namísto radosti z nové lásky jsem cítila vinu a bolest. Každý telefonát, který nepřišel, každé prázdné odpoledne, kdy jsem čekala, že se dcera ukáže s vnoučaty, mě bodaly u srdce. Nemohla jsem pochopit, proč mě nedokáže přijmout takovou, jaká jsem. Vždyť i ona sama ví, že samota je těžká a že člověk potřebuje blízkost.
Můj nový partner se snažil být trpělivý. Nikdy mě nenutil vybírat si mezi ním a rodinou, ale viděl, jak mě to trápí. Byl to on, kdo mi opakoval, že mám právo na štěstí, že si zasloužím žít a ne jen přežívat. Bez něj bych se možná pod tíhou výčitek stáhla zpátky do samoty, jen abych si dceru udobřila.
Malá naděje
Občas přemýšlím, jestli se to někdy zlomí. Doufám, že časem pochopí, že láska k partnerovi, který už tu není a láska k novému člověku se nevylučují. Že jeden život skončil, ale můj musí pokračovat. Zatím mi nezbývá nic jiného než čekat a věřit, že dveře, které se mezi námi zavřely, se zase jednou otevřou.
Ačkoliv mě celá situace bolí, naučila jsem se díky ní víc vážit sama sebe. Přestala jsem brát své štěstí jako něco, co musím obhajovat, a začala jsem si uvědomovat, že i v pozdějším věku má člověk právo hledat radost. Věřím, že až dcera uvidí, že jsem spokojená a že její vzpomínka na otce zůstává nedotčená, najde odvahu se ke mně vrátit. Do té doby si nesu život dál tak, jak nejlépe umím.
