Článek
Klasický nákup
Byl obyčejný pátek odpoledne. Obchod byl plný lidí, každý pospíchal, všichni nervózní, protože začínal víkend. Stála jsem ve frontě u pokladny s pár věcmi v košíku, když jsem si všimla malé, shrbené paní přede mnou. Měla na sobě starý kabát, vlasy stažené do uzlu a v rukou sevřenou peněženku, kterou si tiskla k tělu, jako by v ní měla celý svůj svět.
Na pás položila pár základních věcí, chléb, mléko, kousek sýra, pár jablek a malý sáček těstovin. Pokladní všechno namarkovala a řekla částku. Paní se zarazila, otevřela peněženku a začala pomalu počítat mince. Všichni za ní ztichli, fronta se zastavila.
Pomocná ruka
„To bude… sto devatenáct korun,“ zopakovala pokladní. Paní se snažila nasbírat drobné, ale bylo vidět, že jí chybí pár korun. „Omlouvám se,“ řekla tichým hlasem. „Já… já to asi budu muset něco vrátit.“ Natáhla ruku k sáčku s ovocem. „Ty jablka si tedy nechte,“ dodala rozpačitě. V tu chvíli jsem cítila, jak mi naskočil knedlík v krku. Vzpomněla jsem si na svou babičku, která počítala každou korunu, aby mohla koupit něco sladkého pro vnoučata.
Bez přemýšlení jsem sáhla do kabelky, vytáhla peněženku a podala pokladní dvě stokoruny. „Nechte to, já to zaplatím,“ řekla jsem tiše. Paní se ke mně otočila s výrazem, který nikdy nezapomenu. Byl to směs úžasu, studu a vděku. „Ale to přece… to nemůžete…,“ koktala. Usmála jsem se: „Můžu. A chci.“
Mlčeti zlato
Pokladní jen kývla a poděkovala. Paní si pomalu vzala tašku, chvíli stála, jako by nevěděla, co říct a pak se mi dívala do očí. Nakonec jen šeptla: „Ať se vám všechno dobré vrátí.“ Nic víc. Žádné objímání, žádné poděkování navíc. Jen ten tichý pohled, který měl větší sílu než jakákoli slova.
Vzala jsem si svůj nákup a odešla. Venku jsem se na chvíli zastavila, vítr mi foukal do tváře, ale uvnitř jsem cítila zvláštní klid. Byl to malý čin, možná bezvýznamný v očích ostatních, ale pro mě měl obrovský smysl. Od té doby, kdykoli vidím podobné situace, si na tu paní vzpomenu. Na její třesoucí se ruce, na ty jablka, která chtěla nechat vrátit, a na větu, kterou mi řekla. Protože někdy největší lidskost ukazujeme právě tehdy, když ji nikdo nečeká.
