Článek
Nevinný začátek
Znala jsem ho od malička. Byl to kamarád mého syna, často k nám chodil po škole. Byl milý, slušně vychovaný a vždycky se choval s respektem. Když dospěl, zůstal nám v rodině tak trochu jako „další syn“. Nikdy by mě nenapadlo, že mezi námi může vzniknout něco jiného než přátelství.
Jenže pak se něco změnilo. Začal mi psát, ptal se, jak se mám, jestli nepotřebuju s něčím pomoct. Brala jsem to jako pozornost, vždyť i dnešní mladí lidé umějí být vstřícní. Jenže jeho zprávy začaly být čím dál osobnější. „Máte krásný úsměv,“ napsal jednou. „Váš manžel má velké štěstí.“
Když pravda vyšla najevo
Chtěla jsem to zastavit hned. Napsala jsem mu, že to není vhodné, že si ho vážím jako kamaráda mého syna a že nechci, aby to mezi námi bylo trapné. Odpověděl omluvou a já si myslela, že je po všem. Jenže nebylo. Jednoho dne, když u nás byli s mým synem, se to celé provalilo. Manžel náhodou uviděl jeho zprávy na mém telefonu. Nešlo o nic intimního, ale jedna věta stačila: „Nemůžu na vás přestat myslet.“
Manžel zbledl. „Co to má znamenat?“ zeptal se, a i když jsem se snažila vysvětlit, že jsem nic neudělala, nechtěl slyšet ani slovo. V jeho očích jsem najednou nebyla manželka, ale žena, která ho zradila. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem s tím neměla nic společného, že jsem tomu mladíkovi jasně řekla, aby s tím přestal. Ale manželovi to nestačilo. „Musela jsi mu k tomu dát důvod,“ řekl chladně. Ta věta mě zasáhla víc, než jsem čekala.
Rozdělení
Od té chvíle mezi námi stála zeď. Mluvil se mnou málo, vyhýbal se mi pohledem, přestal se mě dotýkat. Cítila jsem, že v jeho očích jsem selhala samotnou představou, že někdo jiný mohl cítit něco, co by měl cítit jen on. Ten mladík se mi později znovu omluvil, tentokrát osobně. „Nechtěl jsem vám ublížit,“ řekl tiše. „Jen jsem si to neuhlídal.“ Odpustila jsem mu, ale následky už se nedaly vzít zpět.
Manžel se přes to nikdy nepřenesl. Všechno, co jsme spolu budovali, bylo pryč. Nakonec jsme začali žít spíš vedle sebe než spolu. A já si uvědomila, že nejhorší není ztratit lásku jiného člověka, ale jeho důvěru, tu už totiž nikdy zcela nevrátíte. Někdy přemýšlím, co by se stalo, kdybych ten první kompliment přešla bez odpovědi, kdybych ho rovnou odpálkovala. Ale pak si říkám, že láska se nedá uhlídat ani rozumem, ani pravidly. Jen člověk musí vědět, kde končí hranice. A já jsem se ji tehdy naučila velmi bolestně.
