Článek
Chvilka klidu
Byl to ten typ dne, kdy se vám nechce s nikým mluvit. V práci jsem se pohádala s kolegyní, šéf mi přidal další úkoly a doma mě čekal prázdný byt. Cítila jsem se vyčerpaná, bez nálady a tak nějak zbytečná. Místo abych šla rovnou domů, zastavila jsem se v malé kavárně na rohu. Objednala jsem si cappuccino a listovala knihou, i když jsem nevnímala ani jedno slovo. Potřebovala jsem jen pár minut klidu, pár minut, kdy nemusím nic vysvětlovat.
Číšník, mladý muž s klidným hlasem, mi donesl hrnek, poděkovala jsem a on se krátce usmál. Byl to takový ten milý úsměv, který člověku na chvíli zvedne náladu, i když nechce. Když jsem po chvíli zvedla hrnek, všimla jsem si, že pod ním leží malý složený papírek.
Nečekané překvapení
Nejdřív jsem si myslela, že to je účtenka. Ale když jsem ji rozložila, uviděla jsem pár ručně napsaných vět. „Nevím, co se vám stalo, ale máte ten nejsmutnější pohled, jaký jsem kdy viděl. Chtěl jsem vám jen říct, že to bude v pořádku. I když to teď bolí, věřte, že nic netrvá věčně.“
Seděla jsem tam, držela ten papírek v ruce a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ne proto, že by to bylo smutné, ale proto, že to bylo nečekaně lidské. V dnešní době, kdy se lidé na ulici sotva pozdraví, mi cizí člověk napsal pár vět, které zněly upřímněji než všechno, co jsem poslední dny slyšela. Dlouho jsem na ten papírek jen zírala. Hlavou mi běželo, jak si vůbec mohl všimnout, že se něco děje. Já se přece snažila působit normálně, byla jsem nalíčená, usměvavá, jako vždycky. Ale on to poznal.
Zlepšení nálady
Když jsem odcházela, šla jsem zaplatit k pultu. Podala jsem mu peníze a tiše řekla: „Ten vzkaz… byl od vás, že?“ Usmál se a jen přikývl. „Někdy si člověk všimne víc, než by chtěl,“ odpověděl. „Děkuju,“ řekla jsem a poprvé za ten den se opravdu usmála.
Venku stále pršelo, ale mně už to bylo jedno. Cítila jsem, že se mi něco v hrudi uvolnilo. Takové drobnosti jako pár vět od neznámého člověka, mohou mít větší sílu než všechny dobře míněné rady od přátel. Papírek jsem si schovala do peněženky a občas si ho znovu přečtu. Ne proto, že bych si chtěla připomínat ten smutek, ale proto, že mi dokazuje, že na světě pořád existuje laskavost. A že i obyčejný číšník dokáže člověku vrátit víru, že není úplně sám.
