Článek
Smutný návrat ze školy
Ten den začal jako každý jiný. Připravila jsem dceři svačinu, zapletla copánky a odvedla ji na autobus. Vždycky se těší do školy, i když je spíš tichá a drží se stranou. Je to citlivá holka, která má ráda knihy a kreslení a občas těžko snáší posměšky od živějších spolužáků. Snažili jsme se doma posilovat její sebevědomí, povzbuzovali ji, že je v pořádku být jiná. Jenže na to, co se stalo ten den, ji nepřipravilo nic.
Přišla domů s očima opuchlýma od pláče. Hned ve dveřích se mi vrhla do náruče a nemohla ze sebe dostat slovo. Až po chvíli mezi vzlyky vypravila: „Mami, celá třída se mi smála. A paní učitelka taky.“
To jsem nečekala
Ztuhla jsem. Zeptala jsem se, co se přesně stalo. Ukázalo se, že dcera měla prezentaci o svém oblíbeném zvířeti - o ježkovi. Věnovala jí několik dní, vyrobila i papírový model. Ve třídě ale děti začaly hned po začátku posměšně hihňat. Někdo prý poznamenal, že ježek je nudné zvíře a že vypadá jako její vlasy. A místo toho, aby učitelka třídu okřikla nebo se jí zastala, údajně prohlásila: „Tak aspoň víme, kdo si potrpí na podivnosti.“
Když se dcera snažila pokračovat, nikdo ji neposlouchal a učitelka prezentaci přerušila. Prý s tím, že to stačilo a třeba příště vybere něco zajímavějšího. Dcera to nevydržela a o přestávce se rozplakala. Nikdo se jí nezastal.
Reakce školy
Druhý den jsem šla přímo za třídní učitelkou. Popřela, že by se jí smála, ale připustila, že možná mohla „zareagovat citlivěji“. Na moji žádost o omluvu řekla jen, že v dnešní době si děti všechno moc berou. Šla jsem za ředitelkou. Ta byla vstřícnější, slíbila, že situaci prošetří a dceři domluví individuální pohovor se školní psycholožkou. Nabídla i možnost změnit třídu.
Po dlouhém přemýšlení jsme se s manželem rozhodli, že školu změníme úplně. Dceřino sebevědomí bylo nahlodané a nemohla se tam už cítit bezpečně. Trvalo týdny, než se znovu usmála. Dnes chodí na jinou školu, kde má menší třídu a chápavější učitele. K ježkům má pořád kladný vztah. Ale její prezentaci si už nikdo nikdy neposlechl.
